IV. ÚS 254/06

Odůvodnění

I. Ústavní soud obdržel v průběhu roku 2006 od téže stěžovatelky několik návrhů na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jejichž prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného usnesení obecných soudů. Došlé návrhy byly postupně evidovány pod sp. zn. IV. ÚS 254/06, II. ÚS 621/06, III. ÚS 733/06, II. ÚS 763/06, I. ÚS 765/06 a III. ÚS 784/06, přičemž s ohledem na jejich skutkovou provázanost došlo usnesením ze dne 28. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 254/06 a usnesením ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 254/06 k jejich spojení s tím, že výše uvedené spisové značky budou dále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 254/06 Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podané ústavní stížnosti obsahují veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Podstatou všech napadených rozhodnutí je skutečnost, že stěžovatelka vedla proti vedlejšímu účastníku (dědici) řízení o ústavní stížnosti před obecnými soudy řízení o nařízení exekuce dle vykonatelného soudního rozhodnutí - platebního rozkazu. V předmětném případě nastala situace, kdy exekuční titul uložil povinnost osobě, která již zemřela, přičemž dědické řízení nebylo do dne podání ústavní stížnosti skončeno. Stěžovateli tak nezbylo, než pro běh promlčecí doby vymáhat dluh po osobách přicházejících v úvahu jako dědicové. Obecné soudy však v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že na stěžovatelkou označeného účastníka řízení přešla povinnost zůstavitele. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje především na skutečnost, že pro, do dne podání ústavní stížnosti, neskončené dědické řízení se stane její pozice při vymáhání soudem přiznaného nároku značně oslabenou. Tím se stěžovatelka cítí být rozhodnutími obecných soudů dotčena na svých základních právech, jež jsou jí garantována Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina", zejména pak čl. 36 Listiny.

Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Předně Ústavní soud konstatuje, že v podstatě totožnou ústavní stížností stejné stěžovatelky se Ústavní soud v minulosti již zabýval pod sp. zn. III. 188/07, přičemž čtvrtý senát Ústavního soudu neshledal důvody, pro které by se měl od dříve judikovaného právního názoru odchýlit. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníka usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle článku 36 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že ve svých úvahách při projednávání jednotlivých návrhů vyšly především z ustanovení § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, které stanovuje jako podmínku pro převod či přechod práva doložení listiny ověřující tuto právní skutečnost. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatelka tuto podmínku nesplnila, což bylo také podstatou jejího neúspěchu ve věci. Vzhledem k neskončenému dědickému řízení však stěžovatelka tuto podmínku ani splnit nemohla, žádný právní předpis přitom neukládá soudu povinnost přerušit soudní řízení a vyčkat konce dědického řízení. Obecné soudy navíc shodně odkázaly na dosavadní konstantní judikaturu v obdobných věch.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2008

Michaela Židlická předsedkyně senátu

Odůvodnění

Ústavní soud obdržel postupně ve dnech 5. 5. 2006 (ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 254/06), 19. 9. 2006 (ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 621/06), 26. 9. 2006 (ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 733/06) a 20. 10. 2006 (ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 784/06) ústavní stížnosti stěžovatelky CDV - 2, LTD. Všechny ústavní stížnosti byly podány stejným právním zástupcem, jsou v podstatě obsahově totožné a týkají se shodné problematiky. Dle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě uvedených ústavních stížností se jedná o věci, které spolu skutkově souvisejí a směřují proti obdobným rozhodnutím. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2006 Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu