Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti ARGO, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem, AK Náměstí Interbrigády 2, [PSČ obec] 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 č. j. 32 Odo 1035/2006-194 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud "celou kauzu přezkoumal" a v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, neboť vyslovením nepřípustnosti dovolání byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces a právu domáhat se právní pomoci, resp. jednoznačného rozhodnutí od nezávislého a nestranného soudu.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2006 č. j. 21 Co 423/2005-167 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci nedoplatek na nájemném za nebytové prostory, které stěžovatelka zrekonstruovala. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl odvolací soud, že vznik povinnosti stěžovatelky platit nájemné je vázán na rozsah nově rekonstruovaných prostor, čímž otevřeně nesouhlasil s právním názorem jiného senátu téhož soudu vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozhodnutí ve stěžovatelčině věci, dle kterého je vznik povinnosti platit nájemné vázán teprve na okamžik kolaudace rekonstruovaných nebytových prostor. Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeným usnesením ze dne 25. 6. 2008 č. j. 32 Odo 1035/2006-194 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že odvolací soud věc posoudil v souladu s hmotným právem.
Stěžovatelka poukazuje na rozpor v právním posouzení její věci senáty téhož odvolacího soudu, kterýžto rozpor napadla ve svém dovolání. Dle mínění stěžovatelky byl dovolací soud povinen z důvodu právní jistoty takový rozpor posoudit a svým rozhodnutím odstranit. Ústavou zaručené právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí legitimovalo dovolání stěžovatelky, a bylo proto přípustné.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud správně odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Ústavní soud se ztotožňuje s posouzením dovolání jako nepřípustného dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odlišnost v pořadí druhého rozhodnutí nalézacího soudu (rozdíl v přiznané částce) je založena toliko na doplnění skutkových zjištění ohledně velikosti rekonstruované plochy; v otázce okamžiku vzniku povinnosti hradit nájemné se nalézací soud od svého původního stanoviska neodchýlil. Ústavní soud rovněž souhlasí se způsobem aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšším soudem, podle kterého je podmínkou přípustnosti dovolání zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, který však ve stěžovatelčině věci nebyl shledán. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. je jednou ze situací, kdy má věc zásadní právní význam, řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelkou vznesená právní otázka týkající se okamžiku vzniku povinnosti platit nájemné je otázkou výkladu smluvního ujednání; způsob, jakým soudy nižších stupňů takovou interpretaci provedly, Nejvyšší soud neshledal rozporným s hmotným právem, v důsledku čehož dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by ji Nejvyšší soud svým rozhodnutím uvrhl do právní nejistoty, naopak v něm dal jasně najevo, který z právních názorů zastávaných různými senáty odvolacího soudu považuje za správný. Nejvyšší soud totiž pro zjištění přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. musel vyřešit předběžnou otázku, zda je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem, čímž stěžovatelce odpověděl na její otázku a současně tak vyloučil správnost právního názoru odvolacím soudem původně vysloveného. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelce nebylo upřeno právo na přístup k soudu, neboť ten její věc přezkoumal; rozhodováním obecných soudů také nedošlo k dotčení stěžovatelčiny právní jistoty. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2009
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu