Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o návrhu Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 5196/2014-89, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 č. j. 19 Co 221/2014-55 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2014 č. j. 22 C 162/2012-34, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na náhradu nemajetkové újmy. Dále požaduje zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť trpí vadami, které nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v řízení pokračovat.
Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolání stěžovatele nesplňovalo podmínku stanovenou v § 241b odst. 3 věty první o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť ve lhůtě pro podání dovolání nebylo doplněno o údaj, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá a o vymezení dovolacího důvodu. V odůvodnění dovolací soud uvedl, že z ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu. K podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží. Nejvyšší soud dodal, že vzhledem ke změně právní úpravy není již použitelná judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačuje, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním zastoupeného účastníka (dovolatele) ztotožňuje.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, je přesvědčen, že pokud došlo ke změně judikatury, byly soudy povinny jej vyzvat, aby dovolání bylo doplněno o podání vypracované advokátem, kterého si zvolí. Postupem soudů, které jej neupozornily na změnu judikatury, byl stěžovatel zbaven práva na spravedlivý soudní proces a současně bylo zabráněno řádnému přezkumu jeho nároku na náhradu škody.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a z části nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a dostatečně objasnil, proč rozhodl o odmítnutí dovolání pro neodstraněné vady. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl řádně vyzván k odstranění vad dovolání, tedy, aby si pro podání dovolání zvolil advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. V přípise ze dne 30. října 2014 však zvolená advokátka stěžovatele pouze uvedla, že se "s dovoláním podaným samostatně žalobcem" ztotožňuje.
Za dané situace Ústavní soud nemůže mít výhrady proti řádně odůvodněnému závěru dovolacího soudu, podle něhož v dovolacím řízení nelze pro nedostatky pokračovat, neboť dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a není v něm vymezen dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Za situace, kdy došlo k podstatné změně právní úpravy tak, že jí neodpovídala judikatura vážící se k předchozí právní úpravě, nelze neústavnost rozhodnutí dovozovat ani ze skutečnosti, že stěžovatel nebyl o změně judikatury poučen. Občanský soudní řád vyžaduje povinné zastoupení dovolatele advokátem, u něhož se předpokládá znalost aktuální právní úpravy i z toho důvodu, aby dovolateli byla zajištěna možnost řádného uplatnění mimořádného opravného prostředku.
V části ústavní stížnosti směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014 č. j. 19 Co 221/2014-55 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2014 č. j. 22 C 162/2012-34 pak nebyly splněny předpoklady pro projednání ve smyslu § 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Pokud stěžovatelem nebyl řádně podán mimořádný opravný prostředek (dovolání), neboť obsahoval vady, které nebyly včas odstraněny, ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu není ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná. Stejným způsobem ostatně již bylo Ústavním soudem rozhodnuto ve věci stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 2710/15 (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 1496/14, II. ÚS 810/15, II. ÚS 4031/13, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14, IV. ÚS 2474/14, III. ÚS 2706/14). Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm e) zákona o Ústavním soudu z části odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný a z části jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu