Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti SVT Group, a. s., Sokola Tůmy 1099/1, Ostrava - Hulváky, právně zastoupené advokátkou Mgr. Pavlou Běčákovou, Sokolská třída 871/6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení soudního exekutora Mgr. J. K., Exekutorský úřad Brno - město č. j. 159 EX 01093/13-008 ze dne 29. 5. 2013 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. 7. 2013 č. j. 40 Co 528/2013-015, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 21. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Soudní exekutor Mgr. J. K. vydal dne 29. 5. 2013 usnesení č. j. 159 EX 01093/13-008, kterým zamítl návrh stěžovatelky na pověření Mgr. J. K. vedením exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. R. P. dne 18. 2. 2013 č. j. 7318/2012. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, vydal dne 26. 7. 2013 usnesení č. j. 40 Co 528/2013-15, kterým uvedené usnesení soudního exekutora potvrdil.
Stěžovatelka s výše nastíněným postupem nesouhlasí. Exekutor rozhodl výše popsaným způsobem na základě pokynu exekučního soudu, přičemž důvodem zamítnutí návrhu na pověření exekutora vedením exekuce má být neplatnost rozhodčí doložky sjednané mezi oprávněnou a povinným, na jejímž základě byl vydán exekuční titul. Neplatnost spatřuje exekutor v tom, že rozhodčí doložka neobsahuje určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení.
Stěžovatelka má za to, že výše uvedené závěry jsou v rozporu s hmotným právem, přičemž v uvedeném směru rozvíjí v ústavní stížnosti též svoji argumentaci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při projednávání předmětného případu vycházel čtvrtý senát Ústavního soudu z toho, že stěžovatelka si podala několik de facto totožných ústavních stížností, přičemž rozdíl mezi nimi lze spatřovat toliko ve změně napadených rozhodnutí.
Za situace, kdy v rámci jednotlivých ústavních stížností nedošlo k žádnému argumentačnímu posunu, lze dle náhledu čtvrtého senátu poukázat na skutečnost, že se se stěžovatelčinými námitkami vypořádal v rámci svého odůvodnění již druhý senát Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2572/13.
Čtvrtý senát Ústavního soudu nespatřuje důvod, pro který by se měl od závěrů obsažených ve výše uvedeném usnesení odchýlit. Z toho důvodu pak také v podrobnostech toliko odkazuje na výše citované usnesení druhého senátu Ústavního soudu.
Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu