Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. A., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2006, sp. zn. 9 To 2/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 2 T 126/2004, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byl stěžovatel, společně s dvěma dalšími osobami, shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání pěti let. Městský soud v Praze rozhodl shora označeným usnesením tak, že odvolání stěžovatele zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 3 pochybil, když shledal jej vinným a odsoudil jej, neboť při posuzování věci fakticky vycházel pouze ze svědectví utajovaných svědků, avšak neuvěřil výpovědím obviněných ani svědkyně. V odůvodnění pak měl soud popsat jednání stěžovatele jinak, než jak podle stěžovatele skutečně proběhlo. V podstatné části ústavní stížnosti pak stěžovatel rekapituloval děj trestného jednání a uváděl námitky proti věcnému hodnocení provedeném soudy prvého i druhého stupně. Vzhledem k uvedeným okolnostem stěžovatel navrhl aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i se spisem Obvodního soudu pro Prahu 3 vedeným pod sp. zn. 2 T 126/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Předně Ústavní soud konstatuje, že se souběžně zabýval i ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 270/06, spoluobžalovaného F. S..
Svým podáním stěžovatel pouze polemizoval se způsobem hodnocení věci tak, jak je provedly soudy obou stupňů a své ústavně právní výtky zúžil pouze na konstatování zásahu do práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud opakovaně poukazuje na skutečnost, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nepřísluší mu zabývat se hmotněprávní stránkou věci, neboť k tomu jsou povolány obecné soudy. O to více zkoumá právní podstatu procesní stránky, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve své judikatuře, která je obecně dostupná, Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud tedy nevystupuje jako další instance soudnictví, které by příslušelo provádět přezkum již řešené problematiky, a v důsledku toho posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat rozhodnutí obecných soudů svým vlastním. Ústavní soud by takto mohl postupovat tehdy, pokud by zjistil, že v řízení došlo k porušení ústavních procesních principů. V projednávané věci však k takovému zkrácení stěžovatele v jeho naříkaných právech, postupem obecných soudů nedošlo.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. V rámci provedeného dokazování obecné soudy řádně vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. prosince 2006
Vlasta Formánková