IV. ÚS 2585/11

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě a po včasném odstranění vad splňujícím náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručená čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na porušení principů zakotvených v čl. 3 odst. 1 a v čl. 3 odst. 3 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 47 C 164/2006-137 ze dne 23. září 2008 v řízení o žalobě stěžovatelky proti žalované České republice (dále jen "žalovaná") rozhodl, že záměna na straně žalující tak, že namísto stěžovatelky bude žalobcem J. V., se nepřipouští (výrok I.), žalobu stěžovatelky, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí 11.000.000,- Kč, zamítl (výrok II.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3.019,- Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 44 Co 417/2008-215 ze dne 29. června 2009 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a žádnému u účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl (výrok I.) a žádnému u účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.)

Stěžovatelka uvádí, že porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje především v tom, že jí v soudním řízení opakovaně nebylo umožněno se důstojným a dostatečným způsobem vyjádřit ve věci prostřednictvím svého jednatele p. J. V. Přes jeho výslovné žádosti mu podle stěžovatelky nikdy nebylo umožněno ve věci vyslovit svůj názor a prezentovat relevantní skutečnosti případu, stejně jako mu nebylo v průběhu řízení umožněno dokončit alespoň jednu námitku. Dále nebyly podle stěžovatelky provedeny v řízení jednatelem stěžovatelky navrhované důkazy.

Podobné pochybení a poškození svých ústavních práv stěžovatelka spatřuje i v postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci, která předcházela předmětnému soudnímu sporu o odpovědnost za škodu. Jednalo se o trestní oznámení, které podala stěžovatelka na dřívějšího společníka p. O. M., který stěžovatelce měl odcizit firemní podnikatelský plán a současně i osobní peníze jednatele. Tato věc však byla příslušnými orgány odložena, aniž by byly provedeny důkazy, které stěžovatelka při vyšetřování navrhovala. Přestože byl podle stěžovatelky policejní spis plný rozporů, nebyl nařízen ani stěžovatelkou navrhovaný výslech svědka, který měl tyto rozpory vyjasnit. Podobný postup a intenzita procesních pochybení orgánů činných v trestním řízení, které nejprve konstatovaly, že věc nenaplňuje znaky trestného činu, avšak později v odůvodnění usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 ZT 291/2005 ze dne 11. května 2005 tento svůj názor zcela obrátily a postavily celé řízení na hlavu, v důsledku podle stěžovatelky neznamenaly nic jiného, než že stěžovatelce bylo chybně a ve výsledku i díky uplynutí promlčecích lhůt absurdně zabráněno uplatnit svůj nárok v trestním řízení, čímž jí byla orgány veřejné moci způsobena škoda, tak jak jí uplatňovala v soudním řízení.

V samostatném stěžovatelkou sepsaném podání je pak obsaženo podrobné vylíčení skutkového stavu a podle stěžovatelky rozhodných skutečností.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, obsah spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 47 C 164/2006 a spisu Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Brno ČTS: PJM-166/OHK-23-2004, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů v řízení považuje za správný a odůvodnění jejich závěrů uvedená ve v záhlaví citovaných rozhodnutích za logická, přesvědčivá a zahrnující všechny rozhodné skutečnosti, nepředstavující překročení mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud tak napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost odkazuje na jejich odůvodnění.

Pokud pak jde o námitky stěžovatelky stran znemožnění jí vyjádřit se ve věci prostřednictvím jednatele p. J. V. a neprovedení jím v řízení navrhovaných důkazů, nejedná se podle zjištění Ústavního soudu o námitky důvodné. Stěžovatelka měla možnost se ve věci vyjádřit, a to také učinila. Stalo se tak, a to velice podrobně, již v podané žalobě a v podání tuto žalobu rozšiřujícím, v dalších písemných podáních obsažených ve spise a na soudním jednání dne 23. září 2008, přičemž z protokolu o něm nevyplývá, že by jednateli stěžovatelky J. V. bylo znemožňováno vyjádření ve věci či bráněno ve vznesení námitek. Tento protokol je podepsán zástupkyní stěžovatelky a stěžovatelka k tomuto protokolu prostřednictvím jednatele J. V. nevznesla ani dodatečně žádné námitky, a proto Ústavní soud nemá o jeho obsahu pochybnosti. Stran námitky, že nebyly provedeny jednatelem stěžovatelky navržené důkazy, Ústavní soud zjistil, že část navržených a předložených důkazů provedena byla a část provedena nebyla, avšak neprovedení části důkazů bylo Městským soudem v Brně řádně zdůvodněno.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádný důvod pro zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí neshledal, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Odůvodnění

Dne 11. 11. 2011 bylo Ústavnímu soudu ve shora uvedené věci doručeno podání označené jako námitka podjatosti, v němž stěžovatelka prohlásila, že odmítá soudce Vlastu Formánkovou, Miloslava Výborného a M. Ž., členy IV. senátu Ústavního soudu. Důvodem mělo být, že tito soudci rozhodovali ve věci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2645/10, přičemž uvedenou ústavní stížnost odmítli. Totožnost obsahu pozadí těchto dvou právních záležitostí a blízkost dotčených subjektů spolu s odůvodněním zmíněného rozhodnutí, jímž údajně bylo zabráněno odkrýt trestnou činnost policistů, dle názoru stěžovatelky představují takový poměr jmenovaných soudců k věci, že lze pochybovat o jejich nepodjatosti.

Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Dle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Soudkyně Vlasta Formánková uvedla, že se ve věci necítí být podjatá, že nezná důvod, pro který by nemohla být považována za nestrannou, a že nemá vztah k účastníkům řízení, zástupcům ani projednávané věci; stran důvodů námitky podjatosti poukázala na ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu a § 14 odst. 4 občanského soudního řádu (o. s. ř.). Soudkyně M. Ž. sdělila, že nemá žádný vztah k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům, a proto že se podjatá necítí, a že dle jejího názoru předchozí rozhodovací činnost nemůže mít v daném případě dopad na její nestrannost či nezávislost. Soudce Miloslav Výborný uvedl, že se podjatý necítí, neboť nemá žádný vztah k účastníkům, vedlejším účastníkům ani k právnímu zástupci stěžovatelky, pro který by sám měl pochybnost o nepodjatosti.

Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatelka svou námitku podjatosti staví pouze na okolnostech spočívajících v činnosti jmenovaných soudců, která je projevem samotného výkonu ústavního soudnictví; takovéto okolnosti však vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci zásadně odůvodnit nemohou (viz § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario, srov. také § 14 odst. 4 o. s. ř.; k možným výjimkám viz Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2007, s. 178, bod 18, a dále Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, s. 123, bod 7).

S ohledem na to, že podmínky shora citovaných ustanovení zákona o Ústavním soudu naplněny nebyly, III. senát Ústavního soudu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2011

Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu