IV. ÚS 2589/10

Odůvodnění

Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil se svým podáním, jímž se domáhal zrušení shora citovaných usnesení, neboť má za to, že jimi bylo v jeho věci zasaženo do jeho zaručených práv, zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Shora citovaným usnesením Krajského státního zastupitelství bylo v případě navrhovatele, a dalších 29 osob, zastaveno trestní stíhání. V částech týkajících se navrhovatele tak bylo učiněno s odkazem na ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že uvedený skutek spáchal navrhovatel. Všichni dotčení podali stížnost, o níž rozhodlo napadeným usnesením Nejvyšší státní zastupitelství. Podle přesvědčení navrhovatele však státní zástupce mohl řízení zastavit z jiného zákonného důvodu, který by byl pro stěžovatele příznivější. V důsledku uvedených okolností se však stěžovatel dostal do situace, kdy nemůže pochopit, že ačkoliv byl od samého počátku stíhán nedůvodně, nedostalo se mu napadenými rozhodnutími dostatečné občanské satisfakce, tím spíše, že jednání, pro které byl stíhán, bylo mimořádně široce medializováno. Ústavní soud především konstatuje, že mu bylo k dnešnímu dni předloženo 18 identických ústavní stížností, týkajících se ostatních spoluobviněných v jejichž případě bylo trestní stíhání rovněž zastaveno "z méně příznivého zákonného důvodu". Ve věci sp. zn. I. ÚS 2544/10 a sp. zn. II. ÚS 2558/10 již Ústavní soud rozhodl.

V projednávané věci Ústavní soud proto s odkazem na usnesení sp. zn. I. ÚS 2258/10 cituje: "...ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a § 72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pomineme-li nepřípadnou polemiku stěžovatele s údajně nepřiléhavou interpretací trestního řádu (aplikace jednotlivých důvodů pro zastavení není věcí interpretace zákona, nýbrž jeho přiléhavé aplikace na řádně zjištěný skutkový stav, jemuž odpovídá volba aplikovaného ustanovení, a proto čl. 2 odst. 2 Listiny porušen býti nemohl), jakož i jeho polemiku s trestním stíháním dalších osob, je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech již samotným trestním stíháním, které vyústilo v napadená rozhodnutí resp. medializací trestního stíhání. Tato práva jsou v ústavněprávní rovině garantována čl. 10 odst. 1 Listiny. K jejich ochraně však stěžovateli právní řád poskytuje procesní prostředky, jež dosud zjevně vyčerpány nebyly. Pokud jde o tvrzené porušení dalších základních práv, stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení, a proto se jeho tvrzením Ústavní soud dále nezabýval.". Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. září 2010 Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka