ÚS 260/2000
Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti ing. J. B., zastoupeného Mgr. P. O., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2000, čj. 30 Ca 61/98-27,
takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně stěžovatel uvádí, že tento rozsudek byl vydán po rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, zamítajícím návrh na obnovu správního řízení pro zmeškání lhůty uvedené v § 63 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. V průběhu řízení navíc nebyla prokázána aktivní legitimace navrhovatelky, jako účastníka správního řízení, a tedy s ohledem na ustanovení § 250 odst. 2 o. s. ř., jako navrhovatelky soudního přezkumu správního rozhodnutí. Taktéž stěžovatel byl vadně veden jako účastník řízení, neboť vlastnická práva k nemovitostem nabyl v dobré víře v souvislosti s dědickým řízením po J. B. Napadeným rozsudkem byla tedy popřena Ústavou ČR zaručená práva stěžovatele na vlastnictví a spravedlivou ochranu, a z těchto důvodů domáhá se proto stěžovatel jeho zrušení.
Z obsahu spisu 30 Ca 61/98 Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi, okresního pozemkového úřadu, ze dne 26. 1. 1995, čj. 24/95, konstituující podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. vlastnické právo J. B., k pozemkům v tomto rozhodnutí blíže specifikovaným. Jak uvedl ve svém rozsudku krajský soud, restituční nárok k předmětným nemovitostem byl uplatněn i jménem navrhovatelky H. K., která se stala účastnicí správního řízení a takto s ní mělo být i jednáno. Pokud tedy v původním řízení správní orgán se stěžovatelkou vůbec nejednal, nerespektoval její základní procesní práva, přičemž toto jeho procesní pochybení představuje takovou vadu řízení, která má vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (§ 250l odst. 2 a § 250i odst. 3 o. s. ř.). Za tohoto stavu věci je tedy zcela irelevantní, jakým způsobem bylo rozhodnuto o návrhu na obnovu správního řízení, či v jakémkoli jiném řízení, neboť podstatné je to, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem bude třeba nově konstituovat. Z uvedeného také vyplývá, že napadeným rozsudkem nemohlo dojít k porušení žádného ze základních ústavně zaručených práv stěžovatele, napadený rozsudek naopak otevírá prostor k tomu, aby věc mohla být spravedlivě posouzena ve vztahu ke všem účastníkům řízení.
Všechna uvedená zjištění a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu