Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 5. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. Afs 19/2003-127, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, č.j. 30 Ca 313/2000-83, a věc vrácena jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu mělo údajně dojít k zásahu do základních lidských práv a svobod, jež jsou stěžovateli garantovány Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 38 odst. 2, dle něhož má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. II. V petitu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. Afs 19/2003-127, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, č.j. 30 Ca 313/2000-83, a věc vrácena jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně je zcela jednoznačné a v souladu se zákonem i dispozicemi uvedenými v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel dovozuje, že Nejvyšší správní soud sice ruší rozsudek Krajského soudu v Brně, ale současně ho svým právním názorem zavazuje k tomu, aby rozhodl tak, jak původně učinil. V takovémto postupu pak spatřuje zásah do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Závěrem upozorňuje též na skutečnost, že daňové řízení, k němuž se napadený rozsudek vztahuje, plyne již od roku 1998. III. Ústavní soud se zabýval předmětnou ústavní stížností a po zvážení právních a skutkových okolností případu dospěl k závěru, že je nepřípustná. K základním principům ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, č.j. 30 Ca 313/2000-83, soudní řízení v dané věci dále pokračuje. Stěžovateli je tak dána možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení, a to včetně práv vyplývajících z ústavního požadavku na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jak z ústavní stížnosti, tak i z vyžádaného soudního spisu nevyplynulo, že by stěžovatel v průběhu soudního řízení uplatnil k ochraně jím namítaného porušeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů procesní prostředek dle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu). V předmětném návrhu staví stěžovatel důvody své ústavní stížnosti na tvrzení, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byl položen základ k průtahům v řízení. Z uvedeného důvodu pak požaduje ve svém stížnostním petitu zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 24. 2. 2005, č.j. 4 Afs 19/2003 - 127. K odstranění stěžovaných průtahů v řízení může vést jen petit požadující vydání zakazovacího či přikazovacího výroku rozhodnutí Ústavního soudu. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním názorem Nejvyššího správního soudu a vrácení věci k projednání soudu nižšího stupně, nejsou způsobilé průtahy v řízení vyvolat. Délku soudního řízení je třeba zkoumat ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře, tedy obzvláště ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. 4 Afs 19/2003-127, nejenže nelze považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, ale navíc nelze toto rozhodnutí přezkoumat ani věcně. Na tomto místě Ústavní soud opakovaně konstatuje, že meze jeho přezkumné činnosti jsou omezené. Pokud by Ústavní soud přistoupil na požadavek stěžovatele a za účelem případného zrušení přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zasáhl by tím do kompetence obecných soudů, což mu nepřísluší. Zákonnou i ústavní povinností příslušného krajského soudu, jehož rozhodnutí bylo nadřízeným soudem zrušeno, je bez průtahů v řízení pokračovat, a ve věci rozhodnout. Pokud by Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, odňal by tím příslušnému krajskému soudu podklad, na jehož základě znovu jednal a rozhodoval. Nastíněný postup by se tak dostával do střetu se zásadou právní jistoty. Z výše uvedeného plyne, že interpretace zásady subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech plně dopadá i na posuzovanou věc, a proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Michaela Židlická soudce zpravodaj