Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. E. P., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 1999, č.j. 25 Co 573/98-270, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 1997, č.j. Nc 1013/96-177,
takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 31. 5. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 1999, č.j. 25 Co 573/98-270 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 12. 1997, č.j. Nc 1013/96-177. Stěžovatelka má zato, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Poté, co se Ústavní soud seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona). V daném případě byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 1999, č.j. 25 Co 573/98-270 stěžovatelce resp. její právní zástupkyni doručen dne 29. 3. 1999, což stěžovatelka výslovně uvádí v odůvodnění ústavní stížnosti, přičemž tuto skutečnost Ústavní soud ověřil telefonickým dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 12. 7. 1999. Uvedeným dnem doručení započala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula dne 27. 5. 1999. Stížnost však byla podána k poštovní přepravě dne 28. 5. 1999, tudíž evidentně po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta stanovená v ust. § 72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítl jako návrh podaný opožděně. Kromě toho třeba konstatovat, že sdělením ze dne 23. 6. 1999 Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že stěžovatelka podala dne 28. 4. 1999 proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, a tudíž na základě této skutečnosti by ústavní stížnost mohla být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona odmítnuta jako návrh nepřípustný ve smyslu § 75 odst. 1 zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 1999
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj