Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti ENVI-PUR, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, AK se sídlem v [adresa] proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 27. 7. 2010 čj. 14 C 242/2009-51 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 11. 9. 2010 se ENVI-PUR, s. r. o., (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka) návrhem učiněným v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok II. (o nákladech řízení ve výši 8.073 Kč) shora uvedeného rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (dále jen "nalézací soud") vydaného v řízení o zákonný úrok z prodlení ve výši 41.650 Kč.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou řádně zastoupenou a k jejímu podání oprávněnou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i průběh řízení před nalézacím soudem, jež tomuto rozhodnutí předcházelo, netřeba rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i účastníku řízení známy. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládá. Z toho důvodu postačí na obsah jeho odůvodnění coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat. Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické. V projednávané věci je nadto zjevné, že stěžovatelka konstruovala odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku s hodnocením skutkových okolností nalézacím soudem; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - s účinností od 1. 7. 2009 v ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolací přezkum proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč (jak tomu bylo v případě stěžovatelky), je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti odvolání cestou ústavní stížnosti. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že nalézací soud stěžovatelku v napadeném rozhodnutí poučil, že odvolání proti němu bylo přípustné. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. října 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu