IV. ÚS 2658/14

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž měla být porušena pestrá paleta ustanovení aktů ústavního pořádku, jakož i čl. 8 odst. 3 a čl. 26 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na něj kladeným, a dospěl k závěru, že stěžovatel postrádá aktivní legitimaci k podání návrhu.

Z naříkaných rozhodnutí totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako soudní exekutor brojí proti nákladovému výroku rozhodnutí jiného soudního exekutora, v záhlaví citovanému, kterým bylo ve výroku pod bodem III. rozhodnuto, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o zastavení exekuce ve věci vedené u jmenovaného soudního exekutora pod sp. zn. 159 EX 01767/13. K odvolání stěžovatele proti tomuto výroku rozhodl Krajský soud v Brně shora označeným usnesením, kterým rozhodnutí v napadeném výroku dle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil. Ústavní soud shledal, že v posuzované věci vystupuje soudní exekutor, byť napadené rozhodnutí sám nevydal, jako orgán veřejné moci. Třebaže je účastníkem řízení, není z titulu svého postavení oprávněn k podání ústavní stížnosti. Problematikou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se Ústavní soud ve své judikatuře již podrobně zabýval. Objasnil, že charakter postavení exekutora se v průběhu exekuce mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost, kdy vystupuje jako orgán veřejné moci při výkonu svěřené státní moci, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení (srov. zejm. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006, ST 23/42 SbNU 545, bod 7.). V napadené věci však jde o situaci poněkud odlišnou. Jak již Ústavní soud stěžovatele seznámil ve svém odmítacím usnesení sp. zn. I. ÚS 636/14 ze dne 28. 7. 2014, postup soudního exekutora v dané věci je upraven v přechodných ustanoveních zákona č. 396/2012 Sb., regulujících další průběh řízení o výkonu rozhodnutí, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a která podle § 251 o. s. ř., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nespadají po dni nabytí účinnosti tohoto zákona do působnosti soudu. Uvedená řízení o výkonu rozhodnutí byla soudem rovnoměrně rozvrhnuta mezi soudní exekutory podle příslušného obvodu (čl. II. bod 2 a 3). Čl. II. bod 4 přechodných ustanovení pak stanovil možnost oprávněného podat do 2 měsíců od předání soudního spisu návrh na zastavení exekuce bez uvedení důvodu, přičemž exekutor je povinen tomuto návrhu vyhovět. V takovém případě nemá soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce a účastníci exekučního řízení nemají nárok na náhradu svých nákladů. Ústavní soud k tomu dodal, že odlišení soudního exekutora od účastníků řízení obsahuje ve své dikci i ustanovení čl. II. bod 4 zákona č. 396/2012 Sb. Nicméně samo o sobě účastenství ("původního") soudního exekutora v řízení za situace, kdy jiný ("nový") soudní exekutor rozhodl o náhradě nákladů řízení soudního exekutora, od něhož byl spis postoupen tomuto jinému soudnímu exekutorovi, ještě neznamená, že je takový soudní exekutor v postavení soukromé osoby, oprávněné podat ústavní stížnost. Ostatně, jak již podtrhl Krajský soud v Brně, "napadeným výrokem bylo rozhodnuto o právech soudního exekutora Mgr. B., tedy právě odvolatele a je mu tudíž nutno právo na podání odvolání přiznat, byť ho jinak za účastníka řízení považovat nelze" (str. 2 napadeného usnesení). Expressis verbis, na právo stěžovatele coby soudního exekutora na případnou náhradu nákladů řízení v případě postoupení věci jinému soudnímu exekutorovi podle přechodných ustanovení předmětné novely občanského soudního řádu je třeba pohlížet jako na procesní právo orgánu veřejné moci v jiném právním řízení. V daném specifickém řízení soudní exekutor tedy nevystupuje jako účastník řízení, ale jako orgán veřejné moci, byť se ocitá - pouze však v rovině svých případných nákladů - v postavení "účastníka" řízení. Jinak zde, na rozdíl od změny exekutora realizované podle § 44b exekučního řádu (dále jen "ex. ř."), totiž plnohodnotným účastníkem vůbec není (těmi jsou zde toliko oprávněný a povinný), a to pro charakter a způsob této změny, která předpokládá nejprve souhlas dosavadního exekutora, popřípadě též jeho vyjádření (srov. § 44b odst. 1 a 2 ex. ř.). Konečně též zakotvuje nárok na odměnu za činnost, kterou exekutor dosud odvedl (§ 44b odst. 4 ex. ř.). Tuto kvalitativní distinkci nelze při hodnocení postavení soudního exekutora přehlížet. V tomto ohledu tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatel v řízení vystupoval jako orgán veřejné moci, nemůže být v tomto postavení také nositelem základních práv a svobod (k tomu obecně viz např. stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, ST 9/16 SbNU 372). Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu pro neoprávněnost navrhovatele odmítl. Co se týče návrhu na zrušení ustanovení čl. II. bodu 4 zákona č. 396/2012 Sb., jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. srpna 2014

Tomáš Lichovník, v. r. soudce zpravodaj