Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Tabakem, advokátem, sídlem [adresa] Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2026 č. j. 17 Co 240/2026-29 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. července 2026 č. j. 10 Nc 1020/2026-15, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ing. M. A., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel a vedlejší účastník jsou bývalí partneři. Za trvání vztahu koupil vedlejší účastník psa (výmarského ohaře). Po rozchodu se o psa nejprve starali střídavě, poté ale vedlejší účastník přestal stěžovateli psa předávat. Před Obvodním soudem pro Prahu 4 mezi sebou vedli řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k psovi. Po dobu řízení byla střídavá péče o psa zatímně upravena předběžným opatřením, které zaniklo v dubnu 2026, kdy Městský soud v Praze rozsudkem pravomocně zamítl stěžovatelovu žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Spoluvlastnictví k psovi vůbec nevzniklo, výlučným vlastníkem psa je vedlejší účastník. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání.
2. Zároveň stěžovatel podal k obvodnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření, jímž se domáhal nařízení zatímní úpravy péče o psa po dobu dovolacího řízení. Obvodní soud jeho návrh napadeným usnesením zamítl, městský soud toto usnesení potvrdil. V napadeném usnesení uvedl, že není osvědčena základní skutečnost tvrzená stěžovatelem - spoluvlastnictví psa. To je vyvráceno rozsudkem městského soudu. Tento rozsudek je závazný pro účastníky řízení i soud samotný. Soud nemůže posuzovat otázku spoluvlastnictví znovu v řízení o vydání předběžného opatření.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výklad soudů je nesprávný, svévolný a naprosto formalistický. Soudy odmítly stěžovatelův návrh pouze s formálním poukazem na závaznost rozsudku městského soudu a nezabývaly se podstatou stěžovatelovy argumentace. Názor soudů v důsledku znamená, že stěžovatel nemá nástroj právní ochrany a podobné návrhy na úpravu poměrů po dobu dovolacího řízení budou vždy zamítnuty.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Obecné soudy stěžovateli srozumitelně vysvětlily, že podmínky pro nařízení předběžného opatření nejsou naplněny. Je proto logické, že se soudy nezabývaly dalšími argumenty. Stěžovatel se snaží cestou návrhu na vydání předběžného opatření dosáhnout jakéhosi "opatření následného" po vydání pravomocného rozhodnutí soudu ve věci samé a fakticky se dobrat prozatímního prolomení pravomocného rozsudku. Účinky pravomocného rozsudku však stěžovatel musí řešit v řízení o dovolání (srov. § 243 občanského soudního řádu). Napadená rozhodnutí proto nemohou být neústavní.
6. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu