Usnesení ze dne 8. 1. 2025
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavních stížnostech stěžovatele Mgr. M. C., sídlem [adresa] Brno, správce konkursní podstaty úpadkyně obchodní společnosti ICOM a. s., zastoupeného Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou, sídlem [adresa] Brno, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 29 Cdo 3736/2021-139 a ze dne 27. června 2024 č. j. 29 Cdo 2130/2022-328, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. M. L., Mgr. Lucie Zapletalové, advokátky, sídlem [adresa] Brno, a JUDr. Jana Nekoly, advokáta, sídlem [adresa] Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že jimi Nejvyšší soud porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne následující. V roce 2006 byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti ICOM a. s. (dále jen "úpadkyně") podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Jako správce konkursní podstaty ustanovil stěžovatele. Během konkursu vedla samotná úpadkyně několik soudních sporů, neuspěla ani s jedním, a to z rozličných procesních důvodů. Protože šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, musela úpadkyně procesně úspěšným účastníkům zaplatit náhradu nákladů řízení, konkrétně 105 tis. Kč, 27 tis. Kč a 126 tis. Kč. Stěžovatel jako správce konkursní podstaty se zdráhal zaplatit náhradu nákladů řízení, nakonec tak ale učinil a využil k tomu prostředky z konkursní podstaty.
3. Stěžovatel se domáhal náhrady škody jak po první vedlejší účastnici, předsedkyni představenstva úpadkyně, tak po dalších vedlejších účastnících, advokátech zastupujících úpadkyni v soudních řízeních. Předsedkyni představenstva žaloval pro porušení péče řádného hospodáře, neboť trvala na předem prohraném soudním sporu, advokáty žaloval pro porušení povinností při výkonu advokacie (§ 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Advokátka porušila povinnosti tím, že předsedkyni představenstva nepoučila, advokát nedostál svým povinnostem, neboť podal zřejmě bezúspěšnou žalobu a odvolání. Stěžovatel společně zažaloval předsedkyni představenstva a advokátku, další žalobou pak advokáta. S žalobami původně uspěl, Nejvyšší soud nicméně tento výsledek zvrátil a oběma napadenými usneseními změnil výroky rozhodnutí soudů nižšího stupně a žalobám nevyhověl.
4. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustnými v otázce aktivní legitimace správce konkursní podstaty úpadce k vymáhání náhrady škody, jež vznikla úpadci po prohlášení konkursu na její majetek. Obě napadená rozhodnutí jsou odůvodněna stejně: vznikla-li úpadkyni ve sporu, v němž sama vystupovala jako účastnice řízení, povinnost k náhradě nákladů řízení, nezatěžuje takový závazek (bez dalšího) konkursní podstatu. Opačný závěr by ve svém důsledku znamenal, že by úpadkyně vedením zbytečných řízení mohla bezdůvodně "škodit" konkursní podstatě. Je-li závazek k náhradě nákladů řízení v takových řízeních osobním závazkem úpadkyně, pak i případná pohledávka na náhradu škody je osobní pohledávkou úpadkyně. K jejímu vymáhání není aktivně věcně legitimován správce konkursní podstaty, nýbrž úpadkyně. To, že správce zaplatil z prostředků konkursní podstaty procesně úspěšnému účastníkovi přiznanou náhradu nákladů řízení, není významné. Správce tím poskytl plnění na osobní závazek úpadkyně. Jen kvůli tomu na správce nepřechází aktivní legitimace k vymáhání pohledávky úpadkyně. To, že správce uhradil z konkursní podstaty osobní závazek za úpadkyni, nezakládá jeho věcnou legitimaci proti žalovaným ani k uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení (nešlo o plnění hrazené úspěšnému účastníku soudního sporu za žalovaného).
5. Stěžovatel podal proti oběma napadeným rozhodnutím zvlášť ústavní stížnost (první se vede pod sp. zn. IV. ÚS 2665/24, druhá pod sp. zn. I. ÚS 2743/24). V ústavních stížnostech se odvolává na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu, podle které úpadci jsou aktivně legitimovaní jen tehdy, pokud je správce konkursní podstaty nečinný. Zákon o konkursu a vyrovnání jasně uvádí, že jen stěžovatel jako správce konkursní podstaty může vymáhat pohledávky úpadkyně. Závěr Nejvyššího soudu o ryze osobním charakteru pohledávky se vymyká civilní doktríně; musí jít jen o takovou pohledávku, která se výhradně váže na tu či onu osobu. Výklad soudu fakticky připouští dvojkolejný majetkový režim. To se však příčí smyslu a účelu zákona o konkursu a vyrovnání: úpadkyně nesmí vůbec nakládat se svým majetkem. Výklad navíc znevýhodňuje některé procesně úspěšné strany řízení, neboť se nemohou ničeho domoci, pokud je zažaluje úpadkyně. Aby hájení jejích práv nepřišlo vniveč, je přiznání aktivní legitimace stěžovateli nejbezpečnější variantou. Stěžovatel se obává, že úpadkyně bude donekonečna vést nesmyslné soudní spory. A konečně výklad ohrožuje uspokojení věřitelů. V konečném výsledku je odůvodnění Nejvyššího soudu nepřesvědčivé, nepřezkoumatelné a svévolné.
6. Protože se ústavní stížnosti týkají téhož stěžovatele a obsahují tytéž argumenty, Ústavní soud je spojil ke společnému řízení pod nynější spisovou značkou (usnesení ze dne 23. října 2024). Soudcem zpravodajem je Zdeněk Kühn, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.
7. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti jsou přípustné.
8. Již ze shrnutí argumentace je zřejmé, že podstata ústavní stížnosti leží ve stěžovatelově nesouhlasu s výkladem některých ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Stěžovatel ovšem pomíjí roli Ústavního soudu. Jeho rolí není podávat alternativní výklad podústavního práva či jej sjednocovat, jeho rolí je chránit ústavnost. Ústavní soud proto vstupuje do výkladu podústavního práva jen v těch nejzávažnějších případech. Zpravidla jde o případy, kdy obecné soudy svým výkladem nepřípustně zasáhnou do ústavně zaručených práv, přehlédnou ústavně konformní výkladovou variantu nebo provedou svévolný či přepjatě formalistický výklad [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud nevidí na závěru obecných soudů nic neústavního. Aktivní věcná legitimace správce konkursní podstaty se odvíjí od úpadkyně, nikoli naopak (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpjn 19/98, č. 52/1998 Sb. rozh. civ., část XXV). I když se v důsledku prohlášení konkursu omezují některá její práva, úpadkyně si stále zachovává právní osobnost a svéprávnost a od nich se odvíjející procesní subjektivitu a způsobilost (tamtéž, část XXIII). Úpadkyně tak může vstupovat do hmotných a procesněprávních vztahů i po prohlášení konkursu. Správce konkursní podstaty není univerzálním zástupcem obchodní společnosti v úpadku [takto nález ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317), část VI].
10. V nynější věci Nejvyšší soud zdůraznil, že ne každá pohledávka je vždy pohledávkou, která náleží do konkursní podstaty a kterou smí vymáhat jen správce konkursní podstaty (např. bod 35 napadeného rozsudku 29 Cdo 3736/2021). Na tomto závěru není nic neústavního, Ústavní soud přitom jeho zákonnost přezkoumat nemůže. Pokud Nejvyšší soud uzavřel, že pohledávka, která má původ v soukromoprávním deliktu, je ve skutečnosti osobním závazkem, nejde ani o nijak ojedinělý názor (srov. rozsudek ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, č. 149/2011 Sb. rozh. civ.).
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu
Usnesení ze dne 23. 10. 2024
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudců a soudkyň Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Davida Uhlíře, Jana Wintra a Daniely Zemanové, ve věcech ústavních stížností stěžovatele Mgr. M. C., sídlem [adresa] Brno, správce konkursní podstaty úpadce ICOM a. s., sídlem [adresa] Praha 1 - Staré Město, zastoupeného Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou, sídlem [adresa] Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3736/2021-139 ze dne 30. května 2024, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2665/24, a proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2130/2022-328 ze dne 27. června 2024, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2743/24, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. J. N., Mgr. M. L. a Mgr. L. Z., jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na spojení, takto:
Výrok
Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2665/24 a I. ÚS 2743/24 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 2665/24.
Odůvodnění
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z ústavních stížností a jejích příloh se podává, že stěžovatel napadá rozsudky Nejvyššího soudu ve věci náhrady škody, kterou měli vedlejší účastníci způsobit tím, že v soudních řízeních činili za úpadce úkony, jež byly zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, v důsledku čehož byla úpadci uložena povinnost k úhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku. Stěžovatel v ústavních stížnostech uplatňuje v mnohém doslovně totožnou argumentaci. Odůvodnění ústavních stížností se liší v zásadě jen tím, že později podaná ústavní stížnost akcentuje, že jí napadený rozsudek Nejvyšší soud staví na své "ustálené" judikatuře, přičemž tu představuje právě (jen) rozsudek napadený první z ústavních stížností. V později podané stížnosti stěžovatel též dříve podanou ústavní stížnost výslovně zmiňuje.
4. Z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení Ústavní soud rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.
5. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2024 č. Org. 1/24 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Zdeněk Kühn, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2024
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu