Plný text
IV. ÚS 267/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky. Ústavní soud České republiky rozhodl dne 31. října 1996 ve věci ústavní stížnosti V.Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 1996, čj. 8 To 556/96-25,
t a k t o
Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni stěžovatel uvádí, že je mu bezdůvodně odpíráno ústavně zaručené právo na svobodu, neboť Krajský soud v Plzni aplikoval ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. v rozporu se zákonem, a navrhuje proto zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň- sever, sp. zn. Nt 261/96, Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 8. 8. 1996, čj. Nt 261/96-11, byla podle ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř. stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu
2 - IV. ÚS 267/96
zamítnuta a nebyl přijat nabízený písemný slib ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. K odvolání stěžovatele byla stížnost shora uvedeným usnesením krajského soudu zamítnuta. V odůvodnění uvedených rozhodnutí uvedly obecné soudy, že stěžovatel byl vzat do vazby na základě usnesení soudkyně Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 9. 7. 1996, čj. Nt 80/96-8, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. ř. Stěžovatel je totiž v současnosti stíhán pro trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a trestního zákona, útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 1 písm. a) trestního zákona a § 156 odst. 3 trestního zákona, přičemž od roku 1987 byl již šestkrát soudně trestán, a to vždy pro násilnou trestnou činnost. Naposledy se tak stalo rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever z 1. 3. 1995, sp. zn. 1 T 71/94, kdy mu za trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 3 trestního zákona byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Pokud tedy obecné soudy ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že především dřívější odsouzení stěžovatele nutně vyvolávají obavu, že při propuštění z vazby na svobodu by mohl v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, pokračovat, zejména když již v minulosti opakovaně projevil sklony k páchání trestného činu násilného charakteru, a že proto ani slib by neposkytoval dostatečnou záruku, jakou má na mysli ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., může Ústavní soud, který není soudem nadřízeným soudům obecným a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, toto jejich vnitřní přesvědčení založené na pečlivém uvážení již zmíněných okolností případu sotva zpochybnit.
Stěžovatelova ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ji podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Z tohoto důvodu nepovažoval Ústavní soud za nutné vyžadovat odstranění vad ústavní stížnosti.
- 3 - IV. ÚS 267/96 Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 31. října 1996 prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj