Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A. H., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2009 sp. zn. 21 Cdo 1888/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 1 a v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v řízení o určení ležící pozůstalosti k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení nepostupovaly spravedlivě, nepřihlédly k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny a rozhodly v rozporu se zákonem. Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v dovolání, v podstatě polemizuje s aplikací závěrů obsažených zejména ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) na svou věc. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu pro jeho rozpor s ústavně zaručenými právy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257).
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a ustanovení § 218a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto dovolání stěžovatele jako opožděné. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že stěžovatel byl odvolacím soudem řádně poučen, že "dovolání může podat do dvou měsíců od doručení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Litoměřicích". Stěžovatel dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu předal poslední den lhůty k poštovní přepravě, ale za adresáta označil nepříslušný soud (Okresní soud pro Prahu-východ) v rozporu s § 240 odst. 1 věta první o. s. ř. Dovolání bylo Okresním soudem pro Prahu-východ postoupeno příslušnému soudu a v důsledku toho bylo dovolání stěžovatele doručeno až 27. února 2008, jak je patrné z otisku razítka soudu, tj. opožděně po lhůtě stanovené pro podání dovolání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, v souladu s ustanovením § 243c odst. 2 o. s. ř., jakými úvahami byl dovolací soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci dovolacího soudu tak, jak je stručně rozvedena v rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že v daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy svým pochybením (opožděným podáním dovolání) zapříčinil, že v dovolacím řízení nemohla být přezkoumána rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základních práv (v čl. 6 odst. 1 a v čl. 14 Úmluvy, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. prosince 2009
Miloslav Výborný předseda senátu