Ústavní soud České republiky rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti příkazu Komise pro projednávání přestupků Statutárního města Olomouc ze dne 27. 5. 2004, zn. R910-916/04-Nat, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 19. října 2007 doručena ústavní stížnost, v níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována, neboť s textem napadeného rozhodnutí se seznámil až dne 27. srpna 2007. Z obsahu stěžovatelova podání je ovšem patrné, že nejpozději dne 15. června 2007, kdy stěžovatel podal odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, mu byla existence napadeného rozhodnutí známa.
Ústavní stížnost lze v souladu s ust. § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon navrhovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 cit. zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že toto mu nikdy nebylo doručeno řádným ani náhradním způsobem, nenabylo toto rozhodnutí právní moci a stěžovatel měl proti němu nejprve v souladu s poučením podal odpor. Tak by dostál požadavku zákona o Ústavním soudu ohledně vyčerpání všech procesních prostředků obrany svého práva. Jelikož tak stěžovatel neučinil, je ústavní stížnost z tohoto pohledu nepřípustná. Zároveň Ústavní soud konstatoval, že je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené zákonem. Lhůta se odvozuje od okamžiku, kdy se stěžovatel dozvěděl o rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež hodlá napadnout ústavní stížností. Tuto lhůtu nemůže stěžovatel subjektivně protahovat tím, že bude odkládat seznámení se s obsahem daného rozhodnutí. Nejpozději by tedy lhůta podle zákona o Ústavním soudu uplynula 14. srpna 2007, když Ústavnímu soudu není známo, zda se stěžovatel o napadeném rozhodnutí dozvěděl ještě přede dnem podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele jako podaný po lhůtě stanovené zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a zároveň jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], nezbylo mu, než jej v souladu s citovanými ustanoveními zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka