IV. ÚS 2728/16

Odůvodnění

Ústavní soud obdržel dne 15. 8. 2016 ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí ve věci žaloby o určení vlastnického práva k bytu. Obecné soudy podle jejího názoru nesprávně zhodnotily povahu kupní smlouvy z roku 2001, neboť v souvislosti s ní neprovedly navržené důkazy. Uvedenou smlouvu považuje stěžovatelka, na rozdíl od soudů, za absolutně neplatnou, neboť jejím účelem nebylo byt prodat, ale sjednat zakázanou propadnou zástavu. Tím, že obecné soudy neprovedly některé jí navržené důkazy, i tím, že se dovolací soud odmítl věcí meritorně zabývat, bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci bylo posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Tento požadavek je přitom třeba chápat nejen formálně, ale i materiálně, a tak nemůže být splněn mimo jiné podáním opravného prostředku trpícího takovou vadou, která brání jeho projednání. Dojde-li k odmítnutí dovolání pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, a případně i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti onomu odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, jak vyžaduje § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož přípustnost není automatická ve všech případech, a závisí také na úvaze tohoto soudu (srov. § 239 o. s. ř.). Aby mohl dovolací soud přípustnost dovolání kvalifikovaně posoudit, jsou na dovolatele kladeny vyšší požadavky stran jeho obsahu než na dosavadní podání v řízení; jedním z těchto požadavků je právě zmiňované vymezení přípustnosti dovolání přímo v jeho textu. Tomuto požadavku však dovolatel nedostojí pouhým opsáním zákonného ustanovení o přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), ale vyžaduje se vylíčení konkrétních skutečností, tedy v podstatě aplikace zákonného ustanovení na projednávaný případ. Dovolatelé tedy musí identifikovat právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a následně se věnovat otázce souladnosti posouzení vybrané právní otázky s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. závěry vyřčené např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1496/14). Zákon označuje tento požadavek jako náležitost podání, jejíž nedostatek brání jeho projednání. Pakliže tuto pasáž dovolání neobsahuje, není odmítnutí dovolání pro jeho vady porušením práva na spravedlivý proces, ale naopak předvídatelným procesním důsledkem. K posouzení rozhodnutí dovolacího soudu si Ústavní soud vyžádal text dovolání, načež musel dovolacímu soudu přisvědčit, neboť shledal, že dovolání bylo soudem oprávněně vyhodnoceno jako nesplňující náležitost vymezení přípustnosti. Dovolání neobsahuje v tomto směru formulaci žádné právní otázky, jejíž řešení by stěžovatelka podrobila srovnání s judikaturou dovolacího soudu, natož aby dovodila naplnění některé ze stanovených podmínek přípustnosti. V dovolání sice vymezuje, že závěry nalézacího a odvolacího soudu jsou v rozporu s ustáleným názorem na neplatnosti smluv sjednávajících propadnou zástavu, podle závěrů obecných soudů se však o propadnou zástavu nejednalo. Přípustnost dovolání by v tomto případě byla dána až tehdy, kdy by soudy dovodily, že sporná smlouva je smlouvou o sjednání propadné zástavy, a přesto by ji vyhodnotily jako platnou. Tak tomu ovšem nebylo, pročež celá argumentace stěžovatelky v dovolání zůstává toliko polemikou se závěrem soudu o tom, zda jde o řádnou kupní smlouvu či o zastřené sjednání propadné zástavy. Argumenty tohoto druhu však zpravidla nemohou být v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumávány, neboť nespadají do ústavně vymezené kompetence činnosti Ústavního soudu (srov. čl. 83 Ústavy), a rovněž možnosti jejich přezkumu dovolacím soudem jsou značně omezeny. V projednávaném případě Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem nespatřuje v hodnocení důkazu, jak je provedly soudy nalézací a odvolací, žádný exces, který by založil porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani porušení základních principů a pravidel civilního soudního řízení. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu konstatoval nepřípustnost a ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjevnou neopodstatněnost stížnosti. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. září 2016

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu