Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti T. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014 č. j. 10 To 238/2014-3560, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud v části, která se stěžovatele týká, zrušil uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího, jímž byl stěžovatel (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 12. 2013 č. j. 3 T 149/2013-3380) uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Stěžovatel byl poučen o možnosti podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku a ve své ústavní stížnosti uvádí, že dovolání nepodal proto, že není dán žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b trestního řádu.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V daném případě stěžovatel mohl podle ustanovení § 265a podat proti rozsudku Krajského soudu v Praze mimořádný opravný prostředek - dovolání; o této možnosti byl v rozsudku řádně poučen, avšak nevyužil jí.
Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., vyslovil, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání. Tento závěr platí i tehdy, pokud má stěžovatel za to, že v daném případě není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Tuto otázku totiž musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček soudce zpravodaj