Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., MIM, zastoupeného JUDr. Andreou Kobzovou, advokátkou, sídlem [adresa] Teplice, proti postupu insolvenčního správce JUDr. P. B. v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 8825/2020, za účasti JUDr. P. B., sídlem [adresa] jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Mramor Slivenec, a. s., sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel tvrdí porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 90 Ústavy. Petit ústavní stížnosti směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu insolvenčního správce JUDr. P. B. v insolvenčním řízení vedeném Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. MSPH 90 INS 8825/2020. V této souvislosti stěžovatel konkrétně namítá, že dne 28. 3. 2024 insolvenční správce vzal zpět popěrný úkon předchozího insolvenčního správce učiněný vůči vedlejší účastnici ohledně jejích specifikovaných pohledávek vůči stěžovateli. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel požádal o přednostní projednání věci.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že městský soud usnesením ze dne 19. 10. 2020 č. j. MSPH 90 INS 8825/2020-A-23 zjistil úpadek stěžovatele jako dlužníka, povolil řešení úpadku oddlužením a ustanovil insolvenčního správce Mgr. Bc. D. V.. Tento insolvenční správce na přezkumném jednání dne 30. 4. 2021 popřel specifikované pohledávky vedlejší účastnice co do jejich pravosti a eventuálně také co do jejich výše. V průběhu insolvenčního řízení bylo vydáno rozhodnutí o neschválení stěžovatelova oddlužení a o prohlášení konkurzu na jeho majetek, v důsledku čehož s veškerým majetkem a právy dlužníka disponuje výhradně insolvenční správce. Po prohlášení konkurzu došlo také ke změně osoby insolvenčního správce; schůze věřitelů odvolala insolvenčního správce Mgr. Bc. D. V. z funkce a rozhodla o ustanovení JUDr. P. B. do funkce. Tento insolvenční správce následně vzal zpět popěrný úkon učiněný vůči vedlejší účastnici ohledně popřených pohledávek s tím, že tyto pohledávky jsou zjištěny v přihlášené výši.
Argumentace stěžovatele
3. S popěrným úkonem insolvenčního správce stěžovatel nesouhlasí a podrobně rozporuje důvodnost jednotlivých pohledávek uplatněných vůči němu vedlejší účastnicí. Insolvenční správce nepostupuje podle stěžovatele nestranně, neboť preferuje toliko zájmy některých věřitelů, mimo jiné vedlejší účastnici. V ústavní stížnosti stěžovatel informuje, že se obrátil na insolvenční soud s návrhem na zproštění JUDr. P. B. funkce insolvenčního správce, přičemž jedním z důvodů zproštění má být i skutečnost, že insolvenční správce vzal zpět popěrný úkon. Dále stěžovatel dodává, že jednotlivá pochybení insolvenčního správce jsou rovněž předmětem dohledové činnosti insolvenčního soudu a v říjnu 2024 bude probíhat soudní jednání. Stěžovatel dále upozorňuje, že JUDr. P. B. doposud nevydal stanovisko, v němž by co do pravosti nebo výše popřel nebo uznal některou z pohledávek přihlášených věřitelů, a proto ve stěžovatelově věci doposud neexistuje rozhodnutí insolvenčního správce o popření nebo uznání pohledávky ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197)]. Za dané situace se stěžovatel rozhodl, jak výslovně v ústavní stížnosti uvádí, podat ústavní stížnost z opatrnosti již v této fázi insolvenčního řízení.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Z takto chápané subsidiarity plyne, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se lze ústavní stížností domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit u nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2.].
5. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je podstatné, že požadavek konečnosti rozhodnutí, byť jen ve vztahu k určité specifické fázi insolvenčního řízení, není u předmětného stanoviska insolvenčního správce splněn v případě, že přihlášená pohledávka nebyla přezkoumána na příslušném přezkumném jednání. Je tomu tak z toho důvodu, že teprve poté z něj lze vyvozovat právní následky pro další průběh insolvenčního řízení. Za daného stavu - v souladu se závěry judikatury Ústavního soudu - je ústavní stížnost stěžovatele předčasná a není tedy přípustná; sám stěžovatel navíc v ústavní stížnosti upozorňuje, že rovněž podal návrh na zproštění JUDr. P. B. funkce, protože jeho pochybení spatřuje ve zpětvzetí popěrného úkonu.
6. Jinak řečeno, uvedené (ve vztahu k přípustnosti ústavní stížnosti) znamená, že eventuálně chybný postup účastníka řízení může být v insolvenčním řízení napraven, když stěžovatel navíc zpochybňuje i samu skutečnost, že uvedené rozhodnutí insolvenčního správce ve formě jeho stanoviska bylo vůbec formálně vydáno. Ostatně stěžovatel si je dané situace evidentně vědom, neboť v ústavní stížnosti sám uvádí, že ústavní stížnost "podává již v tomto okamžiku", a to z procesní opatrnosti.
7. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání jeho věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť takovému návrhu fakticky vyhověl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2024
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj