Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Občané za ochranu kvality bydlení v Brně Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanského sdružení se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Korbel, Tuháček & partneři, s.r.o., Tábor, Převrátilská 330, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2010, č.j. 4 Ans 13/2008-87, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na informace, zakotvené v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se svou žádostí ze dne 6. října 2007 domáhal informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ve znění pozdějších předpisů (dále jen "informační zákon"), od Rady Jihomoravského kraje. Na jeho žádost však nereagovala dotázaná, ale Krajský úřad Jihomoravského kraje písemností ze dne 15. října 2007, č.j. JMK 134418/2007, v níž stěžovateli sdělil, že ke dvěma bodům žádosti nemá žádnou stěžovatelem požadovanou korespondenci, a ve zbývajících šesti bodech žádosti tuto odložil. Stěžovatel podal proti informaci poskytnuté jiným subjektem stížnost, o které rozhodlo Ministerstvo vnitra České republiky dne 12. prosince 2007, č.j. ODK-2780/2-2007. To přikázalo povinnému poskytnout stěžovateli informace ke třem bodům, k nimž byla žádost odložena. Současně ministerstvo konstatovalo, že povinným je Jihomoravský kraj jako takový, a proto nic nebrání, aby informace poskytl krajský úřad. Krajský úřad Jihomoravského kraje se opětovně zabýval žádostí ke třem bodům v rozsahu příkazu Ministerstva vnitra České republiky a sdělil stěžovateli, že požadované informace vycházely z médií, které není povinen archivovat. Nemůže tedy stěžovateli informace poskytnout. V důsledku toho podal stěžovatel žalobu pro nečinnost správního orgánu, v níž se domáhal poskytnutí informace Radou Jihomoravského kraje. Správní žalobu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. srpna 2008, pod č.j. 31 Ca 56/2008-27, zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. prosince 2008, č.j. 4 Ans 13/2008-44, odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.). Důvodem odmítnutí kasační stížnosti bylo neodstranění vady podání spočívající v nedostatečné konkretizaci důvodů kasační stížnosti. Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž poukázal na odstranění vad ve stanovené lhůtě. Jak správní soudy v důsledku ústavní stížnosti zjistily, vady byly odstraněny elektronickým podáním sice na nesprávnou adresu, ale přesto na adresu Krajského soudu v Brně. V důsledku toho Ústavní soud nálezem ze dne 10. června 2010, sp. zn. III. ÚS 459/09, usnesení Nejvyššího správního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Následně vydal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek, jímž kasační stížnost zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojil proti tomu, že o jeho žádosti rozhodl Krajský úřad Jihomoravského kraje a nikoliv Rada Jihomoravského kraje. S odkazem na § 2 odst. 1 informačního zákona namítl, že povinným jsou jak územně samosprávné celky, tak i jejich orgány. Proto považuje závěry orgánů veřejné moci dovozující opak za nesprávné a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Ca 56/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Z předložených podkladů se podává, že stěžovateli byly poskytnuty veškeré poskytnutelné informace k jeho žádosti, což ani stěžovatel nezpochybňuje. Dovozuje však, že pokud by informace poskytoval jiný subjekt, který považuje za subjekt povinný, zřejmě by mohly být informace jiné či "lepší". Není přitom ochoten akceptovat opakované sdělení, že požadované informace mu byly poskytnuty povinným. Dle čl. 17 odst. 5 Listiny jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Informační zákon v ustanovení § 2 odst. 1 definuje tři okruhy povinných k podávání informací: orgány státu; územní samosprávné celky a jejich orgány; a veřejné instituce. Rozšířením výčtu povinných u územních celků informační zákon zohlednil, že činnost, kterou orgány samosprávných celků vykonávají je nejen ve jejich samostatné působnosti (čl. 100 a násl. Ústavy České republiky), ale rovněž v působnosti přenesené (čl. 105 Ústavy České republiky). Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není v rozporu se zákonem, pokud se povinnosti poskytnout informace, o něž byl požádán územní celek, ujme (pověřený) orgán územního celku. Takový výklad není v rozporu s právem na informace, jak je zakotveno v čl. 17 Listiny, a Ústavní soud stěžovatele na judikaturu Nejvyššího správního soudu odkazuje. Nutno přitom ještě podotknout, že ani stěžovatelem citovaný odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 12/2007-79 nevybočuje z ustáleného výkladu dané problematiky. Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že Nejvyšší správní soud zasáhl do jeho základních práv. Pouze se opakovaně pokoušel polemizovat se stabilizovaným výkladem informačního zákona. Nejvyšší správní soud přitom postupoval v souladu s právními předpisy, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2011 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu