Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2016, č. j. 60 C 182/2003-350, spojené s návrhem na zrušení § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř., takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 60 C 182/2003-350, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na žalovaném zaplacení 2480 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť stěžovatelka usiluje o zaplacení nákladů vynaložených v jiném řízení před soudem, které proti žalovanému vedla a v němž nebyla úspěšná. Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností doručenou dne 22. 8. 2016 a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil; současně navrhuje zrušení výše uvedeného ustanovení zákona. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že obecný soud nesprávně vyhodnotil povahu žalovaného nároku a jeho dílčích složek.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem; rovněž není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; jeho úkolem je toliko přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Takové pochybení v daném případě neshledal. Zohlednil rovněž, že předmětem řízení byla bagatelní částka, a proti rozsudku nalézacího soudu tak podle § 202 odst. 2 o. s. ř. nebylo přípustné ani odvolání. Nalézací soud řádně odůvodnil svůj závěr o nemožnosti vyhovět žalobě za situace, kdy stěžovatelka požaduje zaplacení nákladů vynaložených v jiném soudním řízení, vedeném proti téže protistraně, v němž nebyla úspěšná. Předtím, než přistoupil k posouzení merita věci, se obsáhle vypořádal s předmětem řízení, jehož objasnění bylo důvodem kasace jeho původního rozhodnutí odvolacím soudem, a kvůli kterému byl nucen stěžovatelku opakovaně vyzývat k doplnění žalobních tvrzení; v návaznosti na podání stěžovatelky mj. připustil změnu žaloby, resp. vyloučil dílčí (bagatelní) částku tvořící předmět řízení v projednávané věci k samostatnému projednání. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 +písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut akcesorický návrh, kterým se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného ustanovení zákona; vyhovění tomuto návrhu bylo vyloučeno již proto, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch. Mimoto nelze přehlédnout, že brojí proti meritornímu rozhodnutí soudu, navrhuje nicméně zrušit § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. týkající se přípustnosti odvolání proti rozhodnutí o změně návrhu, tedy dílčího procesního rozhodnutí, které není předmětem přezkumu v projednávané věci (srov. usnesení ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1882/16).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu