Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost3× citováno

Spisová značka

IV. ÚS 2821/19

Téma · generováno AIPodvod při odběru zboží insolventní společností

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 9. 10. 2019Zpravodaj: Jirsa JaromírTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2019:4.US.2821.19.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: SOUD - NS SOUD - VS Praha STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ PrahaNapadený akt: rozhodnutí souduPodání: 27. 8. 2019Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně

Shrnutí · generováno AI

Stěžovatel byl odsouzen za podvod, protože jako zástupce společnosti dál odebíral zboží, ač věděl o její neschopnosti dodavateli zaplatit. Ústavní soud neshledal porušení jeho základních práv ani důvod, proč by věc měla být řešena pouze občanskoprávně. Ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Jednání statutárních zástupců, kteří přes vědomost o neudržitelné ekonomické situaci společnosti nadále odebírají zboží a vůči dodavateli vytvářejí zdání schopnosti plnit závazky, může naplnit zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Subsidiarita trestní represe trestní postih nevylučuje, jsou-li naplněny znaky trestného činu. Zohlednění času uplynulého od činu při trestu je věcí řádně odůvodněného uvážení obecných soudů.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Nejvyšší soud se rovněž důkladně zabýval subsidiaritou trestní represe a uzavřel, že konkrétní zjištění nevylučují trestní postih jednání stěžovatele.
    Zobrazit v textu
  • Oba odsouzení si přitom museli být vědomi, že jimi řízená obchodní společnost již nebude způsobilá uhradit poškozené faktury za dodaný materiál; současně neexistovaly (nebyly v řízení prokázány) žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit zlepšení situace a záchranu společnosti.
    Zobrazit v textu
  • Namítá-li proto stěžovatel, že od trestného jednání uplynula delší doba, která by se měla projevit i ve výši trestu, konstatuje Ústavní soud, že odvolací soud zohlednil běh času, nezjistil však další důvody pro snížení trestu, což řádně odůvodnil.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudce Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 548/2019-2026 ze dne 29. května 2019 a sp. zn. 5 Tdo 979/2018 ze dne 15. srpna 2018, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 32/2017-1860 ze dne 17. prosince 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 62 T 2/2016-1614 ze dne 22. února 2017 stěžovatele vinným ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s dozorem, a dále mu uložil trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodní společnosti či družstvu na dobu pěti let; poškozená byla odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání obžalovaných i státního zástupce Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem sp. zn. 6 To 32/2017 ze dne 23. dubna 2018 zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, rozhodl znovu a oba obviněné obžaloby zprostil; poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce a poškozené odvolací soud zamítl. K dovolání státního zástupce Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 5 Tdo 979/2018 zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 2. Napadeným rozsudkem odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu, rozhodl znovu, uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou, dále mu uložil trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodní společnosti či v družstvu na dobu pěti let. Současně oběma obžalovaným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené škodu ve výši 472 091 Kč; následné odvolání obžalovaných odvolací soud zamítl. Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 548/2019-2026 odmítl dovolání obžalovaných jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

3. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podrobně popisuje své působení v obchodní společnosti, která dlouhodobě odebírala suroviny od poškozené, takže poškozená z toho důvodu věděla, jaká je finanční situace ve společnosti spravované stěžovatelem, a měla z toho důvodu dostatek informací pro rozhodnutí o pokračování ve spolupráci. Poté, co jednatel poškozené podal trestní oznámení na stěžovatele a jeho společníka proto, že pohledávky poškozené se dlouhodobě blížily částce 20 milionů korun, vyhodnotily orgány činné v trestním řízení vzájemný vztah jako trestný čin, ačkoliv podle stěžovatele tím byl porušen princip ultima ratio, neboť obecné soudy nevzaly v úvahu (s výjimkou prvního rozhodnutí odvolacího soudu), že trestněprávní represe nemůže předbíhat civilněprávní aspekt případu. K tomu stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. III. ÚS 934/13 ze dne 20. 2 2014 (N 21/72 SbNU 253) nebo sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. 11. 2001 (N 169/24 SbNU 255)]. Vzájemná obchodní spolupráce znamenala pro poškozenou obrat 286 998 293 Kč, z čehož jí bylo uhrazeno 271 702 840 Kč (neuhrazeno 15 295 453 Kč) - i soudní znalec konstatoval, že v roce 2010 měla dostatek zakázek, a za období, v němž měla být poškozená podvedena, byly uhrazené pohledávky vyšší, než za kolik bylo v té době odebráno zboží. Stěžovatel dále namítá, že v řízení nebyla správně posouzena subjektivní stránka trestného činu, protože závěr o nepřímém úmyslu nenachází oporu v konkrétně zjištěných skutečnostech [viz nález sp. zn. III. ÚS 1073/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 130/82 SbNU 137)], neboť míra neuhrazených závazků klesala, a proto považuje za vyloučené, aby současně umořoval dluhy z předchozích let a týmž jednáním se obohacoval. 4. Jednání, pro které byl stěžovatel odsouzen, se měl dopustit v letech 2010 a 2011, pravomocné rozhodnutí vydaly obecné soudy až v roce 2018 a výkon trestu stěžovatel nastoupil až v polovině roku 2019; plynutí času však obecné soudy v rozhodnutí o trestu nezohlednily. Stěžovatel přitom po celou dobu žil spořádaně, společenská nebezpečnost jeho jednání se nepochybně vlivem času snižovala, a proto výši uloženého trestu nepovažuje za adekvátní [viz nález sp. zn. III. ÚS 1250/12 ze dne 13. 11. 2012 (N 187/67 SbNU 249)]. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že jeho vina nebyla prokázána mimo jakoukoliv pochybnost - po původním zprošťujícím rozhodnutí byl uznán vinným až v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nadto k věci přistupoval odlišně v případě dovolání státního zástupce a následného dovolání stěžovatele. Za dané situace se proto stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí a je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, 36 odst. 1, 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 5. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, z nichž se podává, že stěžovatel, společně s druhým odsouzeným, zastupovali společnost, která od počátku využívala k podnikání jen vlastní zdroje, což vedlo ke zpoždění s platbami za dodané zboží a ve vztahu k poškozené také bývali v prodlení s platbami i 300 dnů po splatnosti faktury. I v důsledku hospodářského útlumu po roce 2008 postupně klesaly objednávky, prodlužovalo se prodlení, míra neuhrazených pohledávek dosáhla, a nakonec i převýšila obrat jejich společnosti. Objem neuhrazených závazků se zvyšoval, a poškozená tak nabyla přesvědčení, že úhrady za zboží dodané společnosti zastupované stěžovatelem se nedočká, obrátila se na orgány činné v trestním řízení, které jednání stěžovatele i druhého statutárního zástupce, a později rovněž prokuristy, posoudily jako trestný čin. Ač jimi řízená společnost naplnila zákonné předpoklady pro vyhlášení úpadku a bylo namístě podat insolvenční návrh, nereagovali odsouzení na takové informace, poškozenou o ekonomických potížích neinformovali a nadále pokračovali ve své činnosti. Oba odsouzení si přitom museli být vědomi, že jimi řízená obchodní společnost již nebude způsobilá uhradit poškozené faktury za dodaný materiál; současně neexistovaly (nebyly v řízení prokázány) žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit zlepšení situace a záchranu společnosti. 6. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se pečlivě zabývaly naplněním znaků trestného činu jednáním stěžovatele a druhého odsouzeného; kladly jim za vinu, že věděli o nedobré ekonomické situaci společnosti, přesto se navenek (k poškozené) chovali neměnně, čímž navozovali zdání, že situaci mají pod kontrolou - tím však poškozenou uvedli v omyl, neboť věděli, že může nastat situace, kdy nebudou způsobilí uhradit své závazky. Především Nejvyšší soud se v obou svých usneseních zabýval významem pojmu uvedení v omyl, a v důsledku toho i nepřímým úmyslem stěžovatele, tedy naplněním subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud se rovněž důkladně zabýval subsidiaritou trestní represe a uzavřel, že konkrétní zjištění nevylučují trestní postih jednání stěžovatele. Odběrem zboží v průběhu jednoho a půl roku způsobili odsouzení poškozenému škodu ve výši 19 146 774 Kč; nevyvodit i trestní odpovědnost proto nebylo při naplnění skutkové podstaty trestného činu možné. Závěry Nejvyššího soudu, jehož závazný právní názor (a setrvání na něm) vedl podle stěžovatele k jeho odsouzení, považuje Ústavní soud za správné. Ani námitku stěžovatele, že Nejvyšší soud přistupoval jinak k jeho dovolání v porovnání s dovoláním státního zástupce, nepovažuje Ústavní soud za namítané porušení základních práv. 7. Obecné soudy se námitkami stěžovatele zabývaly a zákonným způsobem se s nimi vypořádaly; byl-li stěžovatel zbaven osobní svobody, pak postup soudů splnil požadavky dané v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a jejich rozhodování nepřekročila limity dané zásadou nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny). Stěžovatel měl a nepochybně využil možnost obrátit se na nestranný a nezávislý soud se svými námitkami a opravnými prostředky; právo za přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) neznamená, že účastník řízení má nárok na rozhodnutí, které bude odpovídat jeho představám a interpretaci provedených důkazů, že bude splňovat požadavky na spravedlivé soudní řízení podle předem stanovených pravidel, a těmto požadavkům rozhodnutí obecných soudů dostála. Jsou to především obecné soudy, které rozhodují o vině a o trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny) a které jsou povolány zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky). Napadená rozhodnutí splňují uvedené požadavky a skutečnost, že stěžovatel není s jejich výroky spokojen, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel byl odsouzen k trestu na samé spodní hranici příslušné trestní sazby; ani nalézací soud, ani odvolací soud neshledaly důvody pro uložení trestu pod spodní hranicí. Namítá-li proto stěžovatel, že od trestného jednání uplynula delší doba, která by se měla projevit i ve výši trestu, konstatuje Ústavní soud, že odvolací soud zohlednil běh času, nezjistil však další důvody pro snížení trestu, což řádně odůvodnil. 8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2019

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací