Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti B. S., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1140/2008 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného usnesení, jímž Nejvyšší soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněné její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. 9 To 103/2008.
Stěžovatelka uvedla, že byla rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 12. 2007 čj. 2 T 108/2007-289 uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení § 224 odst. 1 tr. zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu dvou let. Trestného činu se dopustila dne 21. 5. 2005 v Podivíně při prodeji klisny anglického plnokrevníka kupující K. G., roz. S., a to skutkem popsaným ve výroku rozsudku. Stěžovatelka nesouhlasila s právními závěry soudů všech tří stupňů při hodnocení jejího zavinění, rozvedla důvody, o kterých má za to, že její trestní odpovědnost vylučují, a za příčinu způsobeného následku označila výhradně jezdecké chyby K. G.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že na podkladě stěžovatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení) se Nejvyšší soud zabýval otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu stěžovatelky. Konstatoval, že Okresní soud v Břeclavi se námitkami obhajoby zpochybňujícími závěr o nedbalostním zavinění stěžovatelky pečlivě zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Jeho závěr, že stěžovatelka jednala zaviněně ve formě vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zákona, odvolací soud nevyloučil, současně však naznačil, dle názoru dovolacího soudu zřejmě z opatrnosti a v reakci na argumenty v odvolání, že jednání stěžovatelky nemohlo být nezaviněné, neboť jednala přinejmenším ve formě nedbalosti nevědomé podle § 5 písm. b) tr. zákona. Nejvyšší soud tak nepřiznal opodstatněnost tvrzení stěžovatelky, že mezi závěry soudů obou stupňů ohledně formy jejího zavinění existoval rozpor a po reakci i na další dovolací námitky přisvědčil závěru soudů nižších stupňů, že stěžovatelka nejednala se základní mírou opatrnosti a zjištěným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zákona.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavněprávní argumentace stěžovatelky, byť opřená o čl. 36 odst. 1 Listiny, směřovala proti provedenému důkaznímu řízení a koncentrovala se do polemiky se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů vztahujícími se ke zhodnocení míry opatrnosti přiměřené okolnostem a situaci, za které stěžovatelka jednala. Pochybení v procesu dokazování však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých, v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. Ústavněprávní pochybení takto naznačená však Ústavní soud neshledal. Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud se námitkami stěžovatelky opakovanými v ústavní stížnosti v nezbytném rozsahu, logickým a přesvědčivým způsobem vypořádal a dovolání shledal zjevně neopodstatněným. Za takovýchto okolností postačí na obsah odůvodnění tohoto rozhodnutí jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy odkázat a připomenout, že odlišný názor stěžovatelky na hodnocení posuzované trestní věci nezakládá sám o sobě opodstatněnost jí předloženého tvrzení o důvodnosti ústavně právní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2009
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu