Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2017 a doplněnou podáním doručeným dne 15. 9. 2017, napadá stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na legitimní očekávání, že dojde ke "zmnožení jeho majetku"; protože již proti nim nemůže brojit žádnými dalšími opravnými prostředky, navrhuje jejich zrušení nálezem Ústavního soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatel byl dne 8. 1. 2013 jmenován soudním exekutorem a převzal Exekutorský úřad Plzeň-jih. Jeho předchůdce v tomto úřadu, JUDr. J. D., v rámci své činnosti prováděl velký počet exekucí pro oprávněnou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky se sídlem [adresa] (dále jen "oprávněná"). Z těchto exekucí zůstalo ke dni převzetí úřadu nedokončeno přibližně 24 tisíc případů. Oprávněná poté, co stěžovatel nastoupil do úřadu, navrhla změnu exekutora podle § 15 odst. 5 exekučního řádu, avšak následně vzala svůj návrh zpět a poté se souhlasem obou exekutorů, tedy stěžovatele a Mgr. J. H., kterého si oprávněná nově zvolila, podala žádost o změnu exekutora podle § 44b exekučního řádu. Stěžovatel s touto změnou souhlasil, neboť prý očekával, že mu bude přiznána odměna v souladu s ustanovením § 44b odst. 4 věty druhé exekučního řádu ve stejné výši, jako při zastavení exekucí.
Obecné soudy však zaujaly jiný výklad dotčeného ustanovení a stěžovateli nepřiznaly v souvislosti se změnou exekutora žádnou odměnu, vyjma náhrady hotových nákladů exekuce.
Stěžovatel namítá rozpor výkladu citovaného ustanovení s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14, kde sice šlo o vzájemný vztah mezi exekucí a insolvenčním řízením, avšak jeho závěry se prý týkají práva exekutora, jenž ničeho nikoli vlastní vinou nevymohl, na odměnu, byť v minimální výši.
Stěžovatel rovněž zmiňuje závěry vyplývající z nálezu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16, (který se týká způsobu uplatnění nákladů exekuce v insolvenčním řízení) a nálezu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 543/11 (všechny dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud poukázal na legitimní očekávání ve vztahu ke "zmnožení majetku". III. Proti všem v záhlaví označeným napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností a namítá porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel je přesvědčen, že se obecné soudy dopustily "enormní výkladové svévole", jež má za následek porušení principu právní jistoty. Podle mínění stěžovatele výklad ustanovení § 44b odst. 4 věty druhé exekučního řádu nemůže vyvolávat žádné nejasnosti, a proto mu má oprávněná zaplatit náklady tak, jako by byla exekuce zastavena.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1; je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Stěžovatel se domáhá práva na náhradu nákladů exekuce v souvislosti se změnou soudního exekutora. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud poznamenává, že v podstatě shodnými námitkami se již zabýval i v souvislosti s dalšími ústavními stížnostmi téhož stěžovatele (viz např. usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 3324/17, ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1770/17, ze dne 4. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 3443/16 a ze dne 16. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 1771/17, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), na jejichž závěry Ústavní soud nyní plně odkazuje. Závěr obecných soudů, že stěžovatel má právo pouze na prokázané náklady exekuce, které mu vznikly v souvislosti se změnou exekutora, není v rozporu s ústavním pořádkem, a vzhledem k výše uvedenému, jej stěžovatel mohl očekávat. Výklad tzv. podústavních norem přísluší až na výjimky obecným soudům. Nyní projednávaná věc výjimkou opodstatňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu zjevně není. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu