IV. ÚS 2845/09

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práv zakotvených v čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označených usnesení, kterými Vrchní soud v Praze zamítl její návrhy na určení lhůty pro provedení procesního úkonu.

Stěžovatelka uvedla, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998 čj. 52 K 92/97-83 byl prohlášen konkurs na majetek J. K. a ustanoven správce konkursní podstaty. Ten zahrnul nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky v Praze 10 - Strašnicích zapsané na LV [LV] pro k. ú. [k.ú.] úřadu pro hl. m. Prahu do majetku konkursní podstaty a po zamítnutí vylučovací žaloby stěžovatelky je v květnu 2009 v dobrovolné dražbě zpeněžil; následně stěžovatelka podala žalobu na vyslovení neplatnosti dražby. Stěžovatelka, která je věřitelkou úpadce, zpochybnila účinky prohlášení konkursu - dle jejího tvrzení nebylo usnesení o prohlášení konkursu řádně vyvěšeno na úřední desce soudu, resp. o vyvěšení a snětí usnesení není v konkursním spisu učiněn žádný záznam, a dále namítla, že usnesení o prohlášení konkurzu nemohlo nabýt právní moci i proto, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 29. 7. 1999 čj. 2 Ko 60/99-304 nebylo doručeno všem účastníkům konkurzního řízení. Za ty stěžovatelka z důvodů rozvedených v ústavní stížnosti považuje všechny věřitele úpadce, kteří v konkursu přihlásili své pohledávky k uspokojení.

Popsaný stav pociťovala stěžovatelka jako průtahy v konkurzním řízení, a proto postupem podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, navrhla, aby Vrchní soud v Praze určil Městskému soudu v Praze lhůtu 5 dnů pro vyvěšení plného nebo zkráceného usnesení o prohlášení konkursu ze dne 20. 10. 1998 na majetek jmenovaného úpadce s tím, aby na něm poté bylo vyznačeno vyvěšení a sejmutí z úřední desky a takto opatřené úřední záznamy založeny do spisu, a dále aby uložil Městskému soudu v Praze povinnost doručit usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999 čj. 2 Ko 60/99-304 všem účastníkům řízení, které zákon za účastníky řízení považuje, event. ve stejné lhůtě prokázat, že jim bylo skutečně doručeno. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadenými usneseními oba návrhy zamítl s odůvodněním, že podání stěžovatelky nelze považovat za stížnosti na průtahy v řízení, neboť výtky v něm obsažené směřují výlučně ke zpochybnění zákonnosti postupu soudu v konkursním řízení. Stěžovatelka vytkla Vrchnímu soudu v Praze, že z napadených usnesení nelze seznat jeho závěr, zda k průtahům v konkursním řízení dochází či nikoliv, vyslovila obavu, zda soud neaplikoval procesní předpis účinný před 1. 7. 2009, neboť v rozhodnutí výslovně neuvedl, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti podle § 164 zákona o soudech a soudcích, a poukázala na to, že o jejích návrzích rozhodovali stejní soudci, kterým podle stanoveného rozvrhu práce přísluší rozhodovat o odvoláních v konkurzním řízení, což označila za nesprávné. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se podanou ústavní stížností nijak nedomáhá vyřešení otázky, zda bylo či nebylo usnesení o prohlášení konkursu č.j. 52 K 92/97-83 ze dne 20.10.1998 řádně vyvěšeno na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil, a rovněž tak touto ústavní stížností nesleduje, aby Ústavní soud zaujal stanovisko k otázce, zda usnesení odvolacího soudu č.j. 2 Ko 60/99-304 ze dne 29.7.1999 bylo či nebylo řádně doručeno všem účastníkům konkursního řízení, neboť tuto otázku je možno vyřešit právě jen v samotném řízení o návrhu na určení lhůty vedených u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. UL 27/2009 a UL 37/2009. Za podstatu ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně označila posouzení otázky, zda tím, že Vrchní soud v Praze zamítl oba návrhy na určení lhůty z důvodu, že podání stěžovatelky není svým obsahem stížností na průtahy v řízení, která by patrně podle jeho závěru měla návrhu na určení lhůty předcházet, neporušil právo účastníků na spravedlivý (předvídatelný) proces, resp. zda jeho dosavadním postupem nedochází ke zbytečným průtahům, když k rozhodnutí o návrhu na určení lhůty podaný po 1.7.2009 použil procesní předpisy platné a účinné do 30.6.2009. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 11. 2009 uvedl, že o návrzích na určení lhůty rozhodoval senát příslušný podle rozvrhu práce. K námitce opírající se o dikci ustanovení § 174a odst. 7 zákona soudech a soudcích vyjádřil přesvědčení, že základním, byť zde výslovně neuvedeným důvodem pro zamítnutí návrhu na určení lhůty je skutečnost, že se stěžovatel určení lhůty pro provedení procesního úkonu, jímž dochází k průtahům v řízení, ve skutečnosti nedomáhá. Vrchní soud rovněž poukázal na to, že při svém rozhodování nevyslovil požadavek, aby podání návrhu na určení lhůty předcházelo podání stížnosti na průtahy v řízení, jak to vyžadovala úprava dříve účinná, a upozornil, že k otázce doručení usnesení Vrchního soudu v Praze z července 1999 se vyjádřil v usnesení sp. zn. UL 37/2009. Vrchní soud nepovažoval ústavní stížnost za důvodnou a navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl. V replice ze dne 2. 12. 2009 stěžovatelka setrvala na svém stanovisku, že Vrchní soud v Praze by při svém rozhodování o návrzích na určení lhůty neměl směšovat pozici soudu nadřízeného a odvolacího, neboť nadřízený soud je třeba ve smyslu příslušných ustanovení zákona o soudech a soudcích chápat jako kontrolní mechanismus, který má dohlížet na čistotu soudního řízení a odstraňovat závažné vady řízení, které však nijak nesouvisí s rozhodnutím ve věci samé. Rozvrh práce soudu je tak dle stěžovatelčina názoru rozporný s čl. 38 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny. Názoru soudu, že její podání nebyla stížnostmi na průtahy v řízení, stěžovatelka oponovala argumentací, kterou již částečně uplatnila v ústavní stížnosti. Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že k návrhu stěžovatelky ze srpna 2009, kterým se domáhala určení lhůty k vyvěšení usnesení Městského soudu v Praze o prohlášení konkursu na majetek úpadce a dalších následných úkonů, jak byly popsány shora, Městský soud v Praze vysvětlil, na základě čeho má za to, že pokyn soudní kanceláři k vyvěšení předmětného usnesení, zaznamenaný na č. l. 88, byl splněn, i když připustil, že o vyvěšení a sejmutí z úřední desky nebyl pořízen záznam do spisu. Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. UL 27/2009 návrh stěžovatelky zamítl, neboť její podání nepovažoval za stížnost na průtahy v řízení, ale podle uplatněných výtek za zpochybnění zákonnosti postupu v konkursu. Tentýž závěr učinil Vrchní soud v Praze i při rozhodování o návrhu stěžovatelky ze září 2009, kterým se domáhala určení lhůty, ve které by byl Městský soud v Praze zavázán povinností doručit usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999 čj. 2 Ko 60/99-304 všem účastníkům konkursního řízení. K tomuto návrhu Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelka nenavrhla prohlášení konkursu na majetek úpadce a nebyla tedy účastníkem řízení ve fázi před prohlášením konkursu, proto soud neměl povinnost doručovat jí usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze o prohlášení konkursu. Podle Městského soudu v Praze stěžovatelka nebyla navrhovatelem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a účastníkem konkursu jakožto další fáze řízení se stala až podáním přihlášky pohledávek. Vrchní soud v Praze v usnesení UL 37/2009 verifikoval postup Městského soudu v Praze při doručování usnesení o odvolání pouze úpadci, navrhovatelům a) a c) a správci konkurzní podstaty, neboť ani on neshledal žádný důvod, proč toto usnesení doručovat věřitelům (včetně stěžovatelky), kteří své pohledávky do konkursu přihlásili až v další fázi řízení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal, že by Vrchní soud v Praze při rozhodování o návrzích stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu použil předpis platný a účinný do 30. 6. 2009, neboť tomuto postupu nic nenasvědčovalo. Lze připustit, že Vrchní soud v Praze při citaci ustanovení § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích neuvedl větu druhou, na druhé straně však ustanovení odst. 6 citoval ve znění platném a účinném od 1. 7. 2006. Ústavní soud však není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I.ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11 str. 9).

V projednávané věci bylo pro Ústavní soud rozhodující zjištění, že Vrchní soud v Praze zamítl návrhy stěžovatelky nikoliv proto, že by vyžadoval předchozí podání stížnosti na průtahy v řízení (tzv. hierarchické stížnosti), ale proto, že stěžovatelka se ve skutečnosti "urychlení" řízení nedomáhala. Podle hodnocení Vrchního soudu v Praze její výtky směřovaly výlučně ke zpochybnění zákonnosti postupu soudu při prohlášení konkursu. Ústavní soud akceptoval, že pokud Vrchní soud v Praze neměl důvod návrhy stěžovatelky odmítnout (z formálních důvodů) ani je považovat za oprávněné, nezbylo mu, než je zamítnout. Přisuzovat vrchnímu soudu jakýkoliv jiný podtext při rozhodování o předmětných návrzích nebylo v projednávané věci namístě. K námitce stěžovatelky, že z napadených usnesení nelze seznat, zda k průtahům v konkursním řízení dochází či nikoliv, je třeba připomenout, že Vrchní soud v Praze se otázkou průtahů v konkursním řízení nezabýval a z výše uvedeného důvodu ani zabývat nemohl, neboť stěžovatelka soudu žádné relevantní námitky, jež by mohly vést k jejich odstranění, nepředložila. Ústavní soud připomíná, že pojem "průtahy v řízení" obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení (srov. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u. sv. 4, str. 243). Jak vyplynulo z ústavní stížnosti i z odůvodnění napadených usnesení, stěžovatelka vycházela ze závěru, že účinky prohlášení konkursu na majetek úpadce nenastaly, a dále se domáhala doručení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze o prohlášení konkursu. Ústavní soud z vlastní databáze rozhodnutí a z veřejně dostupné databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu zjistil, že obecné soudy považují usnesení o prohlášení konkursu ve spojení s usnesením odvolacího soudu za pravomocné dnem 18. srpna 1999 (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 708/04 ze dne 8. 3. 2005 ve věci ústavní stížnosti úpadce J. K., dostupné na http://nalus.usoud.cz, usnesení sp. zn. 29 Odo 202/2003 ze dne 30. 6. 2004 ve věci dovolání téhož úpadce, dostupné na www.nsoud.cz). Na správnost vyznačené doložky právní moci na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999 čj. 2 Ko 60/99-304 poukázal i Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadeném usnesení UL 37/2009. Doložka právní moci je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci a jako takové jí svědčí presumpce správnosti (srov. stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 8/98 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Za daných okolností má Ústavní soud za to, že obecné soudy v konkursním řízení samy osvědčily po právu existující stav, který Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadených usnesení v základních rysech popsal, a na jeho základě poté vyložil, proč v daném typu řízení nepovažoval návrhy stěžovatelky za způsobilou (efektivní) obranu k ochraně jejích práv. Ústavní soud považoval rozhodnutí Vrchního soudu v Praze za ústavně konformní, neboť řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není pokračováním (sporného, trestního či jiného) řízení, ale je jím vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze posouzení toho, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům (srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 60/04, Sb. n. u. sv. 37, str. 297).

K námitce, že o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu rozhodovali soudci, kterým podle stanoveného rozvrhu práce přísluší rozhodovat o odvoláních v konkurzním řízení, postačí odkázat na interpretaci základního práva na zákonného soudce, jak je zřejmé z jeho dosavadní rozhodovací praxe (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 200/98, Sb. n. u., sv. 12 str. 423), a na principy soudcovské nezávislosti při rozhodování podřízeného soudu podle § 174a zákona o soudech a soudcích vázaného pokynem nadřízeného soudu [srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 60/04, Sb. n. u. sv. 37, str. 297 (309)], v zákonné rovině též na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, Plsn 1/96 (uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu