Plný text
Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 30. ledna 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti nezletilé [nezletilý] proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 1996, čj. 15 Co 614/95-10, za účasti Krajského soudu v Brně, zastoupeného předsedkyní senátu, jako účastníka řízení,
t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 1996, čj. 15 Co 614/95-10, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 1995, čj. 64 E 1534/95-5, jímž řízení bylo zastaveno, stěžovatelka poukazuje na to, že označení pasivně i aktivně legitimovaného účastníka řízení, resp. subjektu práv a povinností, se řídí, jde-li o subjekt zapsaný do obchodního rejstříku, údaji zapsanými do tohoto rejstříku. V projednávané věci stěžovatelka zcela spoléhala na správnost zápisu v obchodním rejstříku a v souladu s tímto zápisem označila odpůrce, později povinného, jinými slovy, jednala v důvěře ve správnost takového zápisu. Stěžovatelka se tedy domáhala stanoveným postupem svého práva u soudu, ale uplatnění tohoto práva jí bylo odepřeno, přestože právě soud je povinen upozornit rejstříkový soud na vadu zápisu a tento soud je povinen právem vytýkanou vadu odstranit. Z povahy této vady vyplývá, že v projednávané věci šlo o vadu odstranitelnou, a to po případné změně údajů zapsaných v obchodním rejstříku. Protože tedy postupem soudu bylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stěžovatelka navrhuje, aby její ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené usnesení bylo zrušeno.
Krajský soud v Brně ve vyjádření předsedkyně senátu z 9. 12. 1996 poukázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení, neboť i nadále považuje své závěry za správné.
Ze spisu 64 E 1534/95 Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podáním ze dne 3. 5. 1995 navrhla výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, jenž byl označen jako firma D. se sídlem [adresa] Na základě výzvy soudu ze dne 18. 5. 1995 předložila stěžovatelka výpis z obchodního rejstříku, vedeného Okresním soudem Brno - venkov, v jehož oddíle A, číslo vložky 56, je jako obchodní jméno uvedeno D. se sídlem [adresa] ze dne 27. 7. 1995, čj. 64 E 1534/95-5, podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil s odůvodněním, že v daném případě byl jako účastník řízení označen někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Stěžovatelka označila totiž jako povinného firmu D., ačkoli podle ustanovení § 9 obchodního zákoníku je obchodním jménem fyzické osoby její jméno a příjmení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně napadeným usnesením usnesení soudu prvého stupně potvrdil, když v odůvodnění svého rozhodnutí se v podstatě ztotožnil se závěry odvoláním napadeného usnesení.
Podle ustanovení § 768 odst. 1 obchodního zákoníku se zápisy v podnikovém rejstříku vedeném podle dosavadních předpisů považují za zápisy v obchodním rejstříku podle tohoto zákona. V odst. 3 citovaného ustanovení se dále uvádí, že zápisy v podnikovém rejstříku, které neodpovídají ustanovením tohoto zákona, musí být uvedeny do souladu s tímto zákonem do jednoho roku od jeho účinnosti. Ustanovení § 27 odst. 2, poskytující ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, vyjadřuje pak princip "materiální publicity", resp. veřejné důvěry (víry), jenž společně s principem "formální publicity", vyplývajícím z ustanovení § 200c o. s. ř., se vztahuje nejen na účastníky řízení, ale i na rozhodující soudní orgán. Jestliže tedy stěžovatelka v projednávané věci ve svém návrhu uvedla jméno povinného tak, jak bylo uvedeno ve výpisu z obchodního rejstříku, a toto jméno již není v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 obchodního zákoníku, měly obecné soudy dostát své povinnosti zakotvené v ustanovení § 32 obchodního zákoníku, tedy upozornit rejstříkový soud na neshodu mezi skutečným právním stavem a stavem zápisu v obchodním rejstříku, a teprve poté vyzvat stěžovatelku k odstranění vad návrhu ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř.
Protože obecné soudy takto nepostupovaly, odepřely tím stěžovatelce právo na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z tohoto důvodu pro porušení citovaného článku ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. ledna 1997