IV. ÚS 2852/10

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 3. 10. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení obecného soudu. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení části právního předpisu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a dospěl k závěru, že nejsou splněny základní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, neboť tato je zatížena vadou, spočívající v nedostatku právního zastoupení. Je sice pravdou, že stěžovatel je v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, který mu byl určen Českou advokátní komorou, ovšem z přípisu samotného advokáta vyplývá, že byl stěžovatelem kontaktován těsně před uplynutím lhůty k podání ústavní stížnosti a proto podal ústavní stížnost alespoň v té podobě, jak ji vypracoval sám stěžovatel. Je tedy zjevné, že právní zastoupení advokátem je v tomto případě toliko formální a nebyla naplněna materiální podstata institutu právního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k tomu, že již samotná ústavní stížnost musí být sepsána advokátem, byla k odstranění této vady stanovena stěžovateli lhůta 14 dnů, v níž nebyla sjednána náprava. Dne 25. 10. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen přípis právního zástupce stěžovatele, v němž žádá o prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu, neboť jeho klient je ve složité finanční a sociální situaci a nemá proto pravděpodobně možnost pohybu po území ČR a nemá ani možnost telefonického spojení. Ze sdělení právního zástupce také vyplynulo, že k němu klient patrně ztratil důvěru a že dojde ke změně právního zastoupení, které má tento zajistit.

Přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2010, namítl stěžovatel podjatost všech soudců a asistentů soudců 4. senátu Ústavního soudu.

Ústavní soud se v předmětném případě musel předně vypořádat se vznesenou námitkou podjatosti všech soudců 4. senátu Ústavního soudu a proto v souladu s rozvrhem práce předložil věc k posouzení III. senátu Ústavního soudu, který svým usnesením ze dne 4. 11. 2010 dospěl k závěru, že soudci 4. senátu nejsou vyloučeni z projednávání daného případu.

V souladu s ustanovením § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je nezbytné, aby byl stěžovatel v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. O této skutečnosti byl stěžovatel Ústavním soudem poučen v minulosti již opakovaně (srov. např. IV. ÚS 1779/10, IV. ÚS 177/10 a řada dalších) a je tedy dobře obeznámen s procesním postupem a plynutím lhůt při podávání ústavní stížnosti. Přesto mu byla Ústavním soudem stanovena lhůta k odstranění vad návrhu v délce trvání 14 dnů, kterou však stěžovatel nevyužil. Ústavní soud je toho názoru, že při podávání ústavní stížnosti lze od stěžovatele očekávat alespoň základní součinnost s advokátem, k níž náleží poskytnutí nejen všech relevantních informací, ale též dostatečného časového prostoru pro jeho vypracování.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 75b-3f zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nevyhověl naléhavé žádosti právního zástupce o další prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu a ústavní stížnost odmítl, a to v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2010

Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu

Odůvodnění

Stěžovatel řízení o ústavní stížnosti, označeném v záhlaví, vznesl námitku podjatosti rozvrhem práce Ústavního soudu určených soudců IV. senátu, kterou odůvodnil tím, že "ignorují předmět i obsah" jeho podání, i když jsou činěny jeho "právním zástupcem", "vydírají" sepsání ústavní stížnosti advokátem a "konají tak ve všech řízeních, kterých byl ... účastníkem", a to systematicky, "bez opory v zákoně". Stěžovatel dovozuje, že nejde jen o nekvalifikovanost, nýbrž "o úmysl poškodit".

Podle § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti; dále též tehdy, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou. Osobní vztah ve výroku jmenovaných soudců ku stěžovateli, resp. jiným účastníkům řízení nebo jejich zástupcům dán není zjevně, a ani stěžovatel jej netvrdí. Není zde však ani nepřípustný vztah věci, neboť nejenže není namítán přímý či alespoň zprostředkovaný právní zájem soudců na projednávané věci, nýbrž rovněž neplatí, že by okolnost, že působili v jiných věcech stěžovatele, byla objektivně způsobilá ovlivnit nestrannost jejich rozhodování ve věci projednávané nyní. Ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. , jež se zde uplatní prostřednictvím § 63 zákona o Ústavním soudu přiměřeně, ostatně zakotvuje - výslovně - zásadu, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, jež spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo v rozhodování v jiných věcech; právě toho se však stěžovatel - jako jediného argumentu - nyní dovolává. Lze tedy uzavřít, že o nestrannosti jmenovaných soudců není jakékoli legitimní pochybnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 167/94, I. ÚS 370/04, II. ÚS 105/01, II. ÚS 105/01 a dalších).

Stěžovatelem vznesené námitce podjatosti proto rozvrhem práce Ústavního soudu určený senát III. ÚS nevyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu