IV. ÚS 2875/09

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 9. 11. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel a V. J. (dále jen "úpadce") podnikali ve sdružení dle ustanovení § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.z."). V rámci této činnosti nabyli oba účastníci sdružení majetkové hodnoty, mimo jiné i nemovitosti, jejichž výlučným vlastníkem, resp. ideálním podílovým spoluvlastníkem, byl stěžovatel, a které následně vedlejší účastník č. 2) pojal do soupisu konkurzní podstaty úpadce. Jako vlastník nemovitostí byl v katastru nemovitostí evidován buď stěžovatel nebo úpadce, případně oba jako podíloví spoluvlastníci s tím, že jejich ideální spoluvlastnické podíly byly shodné. Stěžovatel a úpadce se dohodli na rozpuštění sdružení ke dni 31. 12. 2001, nedošlo však k vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti. Dne 5. 2. 2003 byl na majetek úpadce prohlášen konkurz a vedlejší účastník č. 2) byl ustanoven správcem konkurzní podstaty, přičemž předmětné nemovitosti specifikované v žalobní petitu zapsal do soupisu konkurzní podstaty a následně pak převedl kupní smlouvou ze dne 28. 4. 2004 na vedlejšího účastníka č. 1). Vedlejší účastník č. 2) zaslal stěžovateli návrh dohody o vypořádání majetku nabytého výkonem společné činnosti účastníků sdružení ze dne 12. 5. 2003, přičemž stěžovatel tento návrh neakceptoval. Vedlejší účastník č. 2) následně pojal do soupisu konkurzní podstaty veškeré nemovitosti, včetně těch, které byly ve výlučném vlastnictví stěžovatele či jichž byl stěžovatel podílovým spoluvlastníkem, přičemž tyto nemovitosti následně převedl kupní smlouvou na vedlejšího účastníka č. 1). Vedlejší účastník č. 2) porušil svoji povinnost danou ustanovením § 18 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zkv"), oznámit vlastníku či spoluvlastníku nemovitých věcí, pojatých do konkurzní podstaty, že tyto bylo do podstaty sepsány. Stejně tak porušil vedlejší účastník č. 2) ustanovení § 27 odst. 5 zkv, neboť přesto, že nemovitosti ve vlastnictví, resp. spoluvlastnictví stěžovatele, byly zatíženy zástavním právem, nevyzval stěžovatele, aby ve lhůtě 30 dnů vyplatil ve prospěch konkurzní podstaty zajištěné pohledávkou nebo aby ve stejné lhůtě složil cenu nemovitosti, jíž byla pohledávka zajištěna. Teprve v případě, že by stěžovatel tohoto svého práva nevyužil, měly být nemovitosti pojaty do soupisu. Zvláště pak poukazuje stěžovatel na skutečnost, že vedlejší účastník č. 2) vypracoval návrh dohody o vypořádání sdružení ze dne 12. 5. 2003, který obsahoval též stručné vyrozumění pro stěžovatele o zapsání jeho nemovitosti a spoluvlastnických podílů na nemovitostech do konkurzní podstaty. Tato skutečnost však platí dle stěžovatele pouze pro verzi dokumentu, kterou předložil vedlejší účastník č. 2) soudu. Ve "stejnopisu", který vedlejší účastník č. 2) zaslal stěžovateli, toto klíčové vyrozumění chybí. Soudy žalobu stěžovatele o určení vlastnického práva zamítly, byť shledaly porušení naznačených bodů shodně se stěžovatelem. V předmětném případě byl stěžovateli odňat nemovitý majetek, a to nikoliv způsobem aprobovaným zákonem. Obecné soudy svůj postup dostatečně neodůvodnily, jejich závěry jsou nesrozumitelné a logicky rozporné. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že vlastníkem "vyvlastněných" nemovitostí se prostřednictvím úpadcova dlouholetého přítele, stala družka úpadce. Konkurz se týká jen majetku osoby, vůči které byl prohlášen. Majetek jiných osob, v daném případě stěžovatele, zůstává konkurzem nedotčen a nelze jej bez dalšího zahrnout do soupisu konkurzní podstaty. I v případě, že by se tak stalo, musí být vlastník o tomto postupu informován, aby měl možnost své vlastnického právo hájit. Všechny zákonné pojistky proti neoprávněnému vyvlastnění byly porušeny. Stěžovatel má dále za to, že z indicií lze usuzovat, že vedlejší účastníci č. 2) a č. 1) nebyli při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře. Konkurzní soudce při udělení souhlasu s prodejem předmětných nemovitostí přímým prodejem musel rozhodovat v omylu vyvolaném vedlejším účastníkem č. 2), neboť vycházel z toho, že stěžovatel o zahrnutí nemovitostí do soupisu ví. Dle náhledu stěžovatele byly v uvedeném případě naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 39 o. z. a došlo k porušení základních práv garantovaných čl. 36 a čl . 11 odst. 4 Listiny.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v předmětném případě nestalo.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení základního práva na spravedlivý proces došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však Ústavní soud v tomto případě nezjistil. V předmětném případě považuje Ústavní soud za úhelnou otázku, zda se lze na správci konkurzní podstaty, případně na novém vlastníku domáhat vydání nemovitosti, nabyté z konkurzní podstaty. Tímto se zabývaly podrobně již obecné soudy, které dovodily, že pochybení správce konkurzní podstaty v průběhu konkurzu nemůže způsobit neplatnost následně uzavřené kupní smlouvy. Nový nabyvatel se za předpokladu naplnění náležitostí kupní smlouvy stává vlastníkem věci, a to bez ohledu na to, zda správce konkurzní podstaty v průběhu konkurzního řízení pochybil či nikoliv. Obecné soudy tak zcela správně odkázaly stěžovatele k podání žaloby o vydání výtěžku z prodeje nemovitosti. V případě, že by prodejní cena nemovitosti nedosahovala ceny odhadní, je navíc nasnadě vyvození odpovědnosti správce konkurzní podstaty za způsobenou škodu, a to v souladu s ustanovením § 8 odst. zkv. ve spojení s ustanovením § 420 o. z. Z ústavněprávního hlediska je v souvislosti s uvedeným podstatné, že je z odůvodnění napadených rozsudků zřejmé, jakou právní úpravou se soudy řídily, jaké byly jejich úvahy při hodnocení případu a také k jakému závěru následně soudy dospěly. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu