ÚS 288/2000
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1) V. K. - A., a 2) M. K. - A., zastoupených JUDr. D. Ch., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2000, č j. 20 Co 409 a 410/99 - 102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 1998, č j. 28 C 244/95-79, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 10. 5. 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2000, č.j. 20 Co 409 a 410/99 - 102 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 1998, č j. 28 C 244/95-79. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé mimo jiné uvedli, že uvedený rozsudek městského soudu napadli dovoláním, avšak pouze v rozsahu vyplývajícím z ust. § 238 odst. 1 o.s.ř., neboť městský soud nevyhověl jejich návrhu na připuštění dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. Ve věci ostatních výroků stěžovatelé dovolání nepodali. Navrhli, aby Ústavní soud jejich ústavní stížnost přijal, vyčkal rozhodnutí o jimi podaném dovolání a poté ústavní stížnost obvyklým způsobem projednal.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelé v té části ústavní stížnosti, která směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jež napadli dovoláním podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dosud nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení,
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelů, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody. Pokud jde o zbývající část napadeného rozsudku odvolacího soudu, jak vyplývá z jeho odůvodnění, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelů na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelé vytvořili stav, kdy mohli využít tzv. podmíněně přípustné dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. Z podané stížnosti vyplývá, že dané možnosti nevyužili. K možnosti a nezbytnosti využít tzv. podmíněně přípustné dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud uvádí, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co je vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpali navrhovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje. I v této části se tudíž jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. 6. 2000