Usnesení ze dne 4. 9. 1998 (ECLI:CZ:US:1998:4.US.288.97.1)
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti A.P., zastoupené advokátem Mgr. J.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 28 Ca 378/96,
takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 28 Ca 378/96, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okr.ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 30. 8. 1996, č. j. 1498/96-R/4668/93/Ver, kterým uvedený pozemkový úřad rozhodl v řízení podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon „o půdě"), tak, že navrhovatelka není vlastnicí nemovitostí v rozhodnutí označených. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka také návrh na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě, a dále návrh na prohlášení zákona č. 143/1947 Sb. za neplatný a bez právních účinků. Ústavní stížnosti pak opakovaně doplnila. 1 IV. ÚS 288/97 Podle názoru stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, zejména pak ústavně nekonformním výkladem účinků zákona č. 143/1947 Sb., porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech, jakož i její právo na rovné postavení a nediskriminování podle čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 14 Evropské úmluvy o lidských právech.
Ústavní soud si vyžádal, tak jak mu to ukládá zákon o Ústavním soudu, vyjádření Městského soudu v Praze a vedlejších účastníků a seznámil se též s obsahem soudního a správního spisu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, výše uvedených vyjádření a skutečností, které vyplývají ze spisů, dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Hlavním argumentem ústavní stížnosti je tvrzení o neústavnosti předpisu, který byl ve věci aplikován (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), resp. o neústavnosti zákona, kterým byl vyvlastněn majetek hlubocké větvě rodiny Sch. (zákon č. 143/1947 Sb.). Nálezem Ústavního soudu, Pl. ÚS 45/97 ze dne 25. 3. 1998, byl návrh stěžovatelky na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to v části věty vyjádřené slovy „od 25. února 1948", zamítnut, když plénum tohoto soudu dospělo k závěru, že stanovení počátku tzv. rozhodného období pro restituční nároky se opírá o rozumné a objektivní důvody. Pokud pak jde o zákon č. 143/1947 Sb., odmítl se Ústavní soud návrhem na jeho zrušení zabývat, když opakovaně dospěl k závěru, že tento zákon ve vztahu ke stěžovatelce soudy ani pozemkové úřady přímo neaplikovaly. V tomto směru se tedy ústavní stížnost, která je především opřena o předpoklad protiústavnosti výše uvedených předpisů, jeví být jednoznačně neopodstatněnou.
Pokud jde o další, víceméně podpůrné, argumenty stěžovatelky, je třeba uvést, že stížnost podaná A.P. je jednou z celé řady stížností, kterými stěžovatelka napadá větší počet rozhodnutí řady pozemkových úřadů v České republice, která byla vydána podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., a následných soudních rozhodnutí vydaných v odvolacím řízení. Argumentace stížností je v zásadě shodná. Stěžovatelka jednak znovu opakuje výhrady vůči ústavnosti výše uvedených právních předpisů uplatněné již ve správním a soudním řízení
2 IV. ÚS 288/97 a nesouhlasí s tím, jak tyto orgány vyložily způsob a okamžik přechodu majetku hlubocké větvě rodu Sch. na stát. Dále pak stěžovatelka zejména namítá, že k přechodu majetku došlo konfiskací podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a že se tedy soudy měly zabývat možnou aplikací zákona ČNR 243/1992 Sb. Pokud jde o tuto část dodatečné argumentace, považuje ji Ústavní soud za účelovou námitku. Především se v této věci (na rozdíl např. od věci, ve které Ústavní soud nálezem ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 207/97, stížnosti vyhověl) soud s otázkou konfiskace majetku podle dekretů prezidenta republiky v napadeném rozsudku vypořádal. Kromě toho je skutečností, že stěžovatelka uplatnila své nároky na veškerý majetek hlubocké větve rodu Sch. souhrnně, a to 29. 1. 1993, tedy ve lhůtě stanovené v § 13 zákona č. 229/1991 Sb., a po uplynutí prekluzivní lhůty 31. 12. 1992 stanovené pro uplatnění nároků podle zákona č. 243/1992 Sb.
Ústavní soud je toho názoru, že Městský soud v Praze se v předmětné věci zabýval všemi argumenty stěžovatelky a že se s nimi dostatečně a podrobně vypořádal. To, že dospěl k právním závěrům, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže samo o sobě být důvodem pro tvrzenou neústavnost soudního rozhodnutí. Především nemůže obstát tvrzení o porušení ústavního principu rovnosti občanů, resp. Ústavou zaručeného práva vlastnit majetek. Účelem restitučních zákonů nebylo a ani nemohlo být napravení všech křivd, ke kterým došlo vůči všem původním vlastníkům a bez ohledu na období, kdy k zásahu do jejich vlastnických práv došlo. Právo na restituci majetku není právem, které by spadalo do kategorie základních lidských práv a bylo proto suverénním právem státu, aby v tzv. restitučních zákonech určil rozsah a podmínky restituce majetkových práv.
Konečně pak poslední námitkou je, že městský soud v dané věci rozhodl podle tehdy platného § 250f o.s.ř., tedy bez jednání. Podle názoru Ústavního soudu však v tomto konkrétním případě, kdy, jak už výše uvedeno, probíhala celá řada sporů se zcela stejným obsahem, lze souhlasit s názorem, že šlo jen o posouzení právních otázek a že jednání ve věci samé by bylo čistě formální a značně nehospodárné. Navíc v době rozhodování již bylo známé i stanovisko Ústavního soudu, který ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 129/94 zaujal stanovisko, ve kterém konstatoval, že k odnětí majetku hlubocké větve rodu Sch. došlo ke dni účinnosti zákona č. 143/1947 Sb., tedy stanovisko, které vlastně odvolání učiněné u soudu, jakož i ústavní stížnost, dále zpochybňují.
IV. ÚS 288/97 Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu Praze nezasáhl do ústavních práv stěžovatelky a tato skutečnost se jeví být natolik evidentní, že podanou stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. 9. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Usnesení ze dne 4. 9. 1998 (ECLI:CZ:US:1998:4.US.288.97)
IV. ÚS 288/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENI Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu A.P., zastoupené advokátem Mgr. J.M., na prohlášení zákona č. 143/1947 Sb., za neplatný a bez právních účinků, případně na zrušení § 1 odst. 1 a § 5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. a § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to v části věty "od 25. února 1948",
takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelka podala dne 4. 8. 1997 ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 378/96, ze dne 30. 4. 1997, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okr.ú. v L., okresního pozemkového úřadu, ze dne 30. 8. 1996, č. j. 1498/96R14668/93/Ver, kterým uvedený pozemkový úřad rozhodl v řízení podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") tak, že navrhovatelka není vlastnicí nemovitostí v rozhodnutí označených. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka také návrh na zrušení právních předpisů, resp. jejich částí, uvedených v tomto usnesení.
Pokud jde o návrh na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to v části vyjádřené slovy "od 25. února 1948", konstatuje Ústavní soud, že o tomto návrhu plénum Ústavního soudu rozhodlo nálezem ze dne 25. 3. 1998, sp. I
IV. ÚS 288/97 zn. Pl. ÚS 45/97, a to tak, že návrh byl zamítnut. Vzhledem k této skutečnosti je třeba považovat v této části podaný návrh za nepřípustný, neboť se týká věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl (§ 35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
V části, která se týká návrhu na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., resp. jeho některých ustanovení, je Ústavní soud nucen opakovat stanovisko, které již vyslovil dříve, tj.že v tomto případě nejsou splněny podmínky § 74 cit. zákona o Ústavním soudu, neboť tento zákon nebyl v žádném řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, přímo aplikován. Pokud jde o důvody, které k takovému závěru soudce zpravodaje vedly, odkazuje se plně na usnesení ÚS ČR, sp. zn. Pl. ÚS 43/96, ze dne 13. 5. 1997, vydané v obdobné věci téže stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem bylo nutné návrh odmítnout, a to, pokud bylo požadováno zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu], resp. v části požadující zrušení zákona č. 143/1947 Sb., případně jeho částí, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 64 odst. 1 písm. d) cit. zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. dubna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj 2