Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že postupem Městského soudu v Praze došlo k porušení článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to zejména proto, že řízení před soudem prvého stupně bylo provedeno v jeho nepřítomnosti, ačkoli tuto nepřítomnost omluvil. I když byly splněny formální podmínky, umožňující rozhodování v jeho nepřítomnosti ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 trestního řádu, nebyly naplněny jeho podmínky materiální v tom smyslu, že k aplikaci citovaného ustanovení může dojít jen výjimečně. Obecné soudy také nevzaly v úvahu, že stěžovatel v celém řízení neměl obhájce. Jakkoli v daném případě není
2 IV. ÚS 289/97 dána zákonná nutnost povinné obhajoby, odpovídalo by stěžovatelovo zastoupení, chtěl-li si obhájce zvolit, zásadám spravedlivého procesu. Z těchto, jakož i dalších důvodů, navrhuje proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 3 T 11/97 Obvodního soudu pro Prahu 10 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen za to k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců nepodmíněně. V důvodech tohoto rozsudku odkazuje Obvodní soud pro Prahu 10 nejen na znalecký posudek z oboru grafologie, z něhož vyplývá, že podpisy na potvrzeních stěžovatele ze dne 29. 2. 1994 a 18. 5. 1994, v nichž připouští, že nepředal převzatou částku Kč 140 000,- J.L. a že tuto částku poškozeným dluží, ale rovněž hodnotí výpovědi obou poškozených, potvrzujících skutkový děj, totiž že stěžovatel v realitní kanceláři jako zástupce prodávající J.L. uvedenou částku od kupujících převzal s tím, že ji předá prodávající, nicméně tak neučinil, takže poškození byli nuceni J.L. uvedenou částku uhradit opětovně. Městský soud v Praze, jenž rozhodoval o odvolání stěžovatele, v důvodech zamítavého rozhodnutí se mimo jiné vypořádal i s odvolacím důvodem, opřeným o to, že hlavní líčení bylo provedeno ve stěžovatelově nepřítomnosti, a to tak, že zdůvodnil, proč v projednávané věci bylo možno považovat podmínky uvedené v § 202 odst. 2 trestního řádu za splněny.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Jestliže tedy obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci také stalo, podmínky dané ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovením § 125 trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" toto hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud nemá důvodu k pochybnostem i pokud jde o aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 trestního řádu, neboť vzhledem k nepochybným zjištěním ze strany obecných soudů lze tuto aplikaci považovat, byť má výjimečnou povahu, za opodstatněnou. Z citovaného trestního spisu rovněž neplyne, že by stěžovatel v tomto řízení, v němž nebyly dány důvody pro nutnou obhajobu, žádal vzhledem k tomu, že nebyl zastoupen, o odročení jednání.
Obsah uvedeného spisu 3 T 11/97 Obvodního soudu pro Prahu 10 nenasvědčuje tedy tomu, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, přičemž tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. září 1997 JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj