IV. ÚS 2890/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu plyne následující. Zůstavitel měl v době své smrti manželku a dceru z tohoto manželství (stěžovatelky) a čtyři děti z předchozího manželství (jedno z dětí je vedlejší účastnice). Zůstavitel měl rozsáhlý majetek - vlastnil několik desítek nemovitostí v tuzemsku i v zahraničí. Pozůstalost obsahovala i obchodní závod, jehož součástí byla celá řada smluv, nemovitosti měly hodnotu v řádech stovek milionů korun a jejich správa byla mimo jiné i díky zahraničnímu aspektu složitá. Po smrti zůstavitele zahájil Okresní soud v Kladně pozůstalostní řízení. V průběhu dědického řízení vyplynulo, že zůstavitel pořídil závěť ve formě soukromé listiny, ve které povolal za dědice stěžovatelky. Kvůli této závěti vznikl mezi stěžovatelkami a dětmi z původního manželství dědický spor. Strany sporu se dohodly na tom, že je potřeba určit někoho, kdo by spravoval pozůstalost. Soudní komisař správou pozůstalosti nepověřil pozůstalou manželku (první stěžovatelku), protože se na tom potenciální dědici neshodli, ke správě rozsáhlé pozůstalosti nebyla způsobilá a vzhledem k dědickému sporu by to ani nebylo vhodné. Okresní soud prostřednictvím pověřeného soudního komisaře proto usnesením ze dne 16. srpna 2023 ustanovil jako správce pozůstalosti obchodní společnost Alma insolvence v.o.s. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelek usnesení okresního soudu změnil usnesením ze dne 13. 2. 2024 tak, že první stěžovatelku pověřil správou celé pozůstalosti. Krajský soud shledal právo první stěžovatelky silnější, neboť by jí svědčilo jak v případě platnosti, tak i neplatnosti sporné závěti. Kromě toho jí shledal způsobilou ke správě pozůstalosti.

3. Jeden z potenciálních dědiců podal proti usnesení krajského soudu dovolání. Nejvyšší soud změnil usnesení krajského soudu tak, že usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud totiž nezohlednil, že pozůstalost v této věci je rozsahem a složitostí mimořádná, a to mimo jiné kvůli zahraničním nemovitostem a první stěžovatelka není vzhledem ke svým schopnostem a znalostem způsobilá ke správě. Krajský soud dále nezohlednil judikáty, které za důvod nezpůsobilosti označují střet zájmů v podobě spoluvlastnictví. Krajský soud ani sám neposoudil způsobilost první stěžovatelky ke správě pozůstalosti a pouze nekriticky převzal její tvrzení. Nejvyšší soud napadené usnesení změnil (a nikoli zrušil) proto, že mu dosavadní výsledky řízení umožnily o věci rozhodnout.

Argumentace stěžovatelek

4. Stěžovatelky založily svou ústavní stížnost na dvou argumentačních liniích. Zaprvé, Nejvyšší soud porušil zásadu kontradiktornosti. V nyní posuzované věci dovolání a ani jakékoli jiné podání neobsahovalo argumentaci týkající se existence společného jmění manželů jakožto diskvalifikačního důvodu (v tom smyslu, že existence společného jmění manželů představuje střet zájmů první stěžovatelky). Tato skutečnost se poprvé objevila až v usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelky se k ní tudíž nemohly během řízení vyjádřit. Dovolání rovněž neobsahovalo skutečnost, že se část pozůstalosti nachází v cizině. Tato teze plyne pouze z vyjádření jiného účastníka řízení před Nejvyšším soudem, které nebylo stěžovatelkám doručeno, a k němuž se proto nemohly vyjádřit. Nejvyšší soud nadto neseznámil stěžovatelky se svým předběžným právním názorem. Stěžovatelky uznávají, že Nejvyšší soud není vázán dovolací argumentací, nicméně pokud své rozhodnutí chce založit na argumentech jiných, musí s tím účastníky řízení seznámit a vyslechnout je. To se v nyní posuzované věci nestalo a napadené usnesení vykazuje prvky překvapivosti. Zadruhé, Nejvyšší soud měl povinnost nařídit ústní jednání, neboť rozhodoval meritorně. Na závěr stěžovatelky uvedly, že ústavněprávní deficity podtrhuje už jen to, že Nejvyšší soud neověřoval, zda je insolvenční správce přípraven vykonávat správu pozůstalosti. Správce pozůstalosti přitom odstoupil okamžitě potom, co Nejvyšší soud vydal své rozhodnutí.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou řádně zastoupeny (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu) a vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Průběh řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud si vyžádal spis a požádal Nejvyšší soud o vyjádření. Nejvyšší soud považuje za podstatné, že stěžovatelkám bylo posláno dovolání, ke kterému se vyjádřily. Zákon tuto povinnost neukládá, protože nejde o rozhodnutí ve věci samé. Samotné neseznámení protistrany s vyjádřením k podání v dovolacím řízení může být vnímáno jako vada řízení jen tehdy, pokud mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. To se zde nestalo, protože tvrzené vady nemohly ovlivnit výsledek řízení. Ke změně rozhodnutí by totiž došlo již jen na základě závěru o extrémní složitosti pozůstalosti a nedostatku potřebných znalostí a dovedností první stěžovatelky. Skoro všechny skutečnosti ve dvou nepřeposlaných podáních (šlo o vyjádření k dovolání od dvou dětí z prvního manželství zůstavitele) byly obsaženy v podáních jiných, se kterými se stěžovatelky seznámily. Stěžovatelky věděly, že se některé nemovitosti nacházejí v zahraničí. Jediné, co z nepřeposlaných podání nově vyplývá, je to, že nemovitosti jsou ve Španělsku. Ze zákona ani z ustálené rozhodovací praxe nevyplývá požadavek na nařízení ústního jednání v těch případech, ve kterých Nejvyšší soud mění rozhodnutí na základě již provedených důkazů, ke kterým pouze zaujme jiné právní stanovisko. Nejvyšší soud je rovněž povolán ke sjednocování judikatury, proto se z logiky věci musí vypořádávat i s otázkami, které nejsou v dovoláních výslovně uvedené. Stačí, že je v dovolání předestřena otázka způsobilosti první stěžovatelky ke správě pozůstalosti. Stanovisko insolvenčního správce nebylo potřebné, neboť ho udělil předem, tento argument stěžovatelek navíc nemá ústavněprávní význam. Na závěr Nejvyšší soud poukázal na to, že napadené usnesení pozbylo účinnosti, protože ustanovený správce pozůstalosti na svou funkci rezignoval a do funkce byla jmenována nová osoba. Stěžovatelky tak mají možnost znovu bránit svá práva. Zrušením napadeného usnesení by se jejich procesní situace nijak nezměnila. Navrhuje proto, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.

7. Ústavní soud rovněž požádal o vyjádření další v úvahu připadající vedlejší účastníky řízení, tj. čtyři děti zůstavitele z předchozího manželství a původního insolvenčního správce (Alma insolvence v.o.s.). Současně je poučil, že pokud se k ústavní stížnosti nevyjádří, bude se mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdali. K ústavní stížnosti se vyjádřila pouze jedna z dcer (nynější vedlejší účastnice), která uvedla, že se plně ztotožňuje s argumentací obsaženou ve vyjádření Nejvyššího soudu. O ostatních osobách se má tedy za to, že se v souladu s poučením postavení vedlejšího účastníka vzdaly (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).

8. Ústavní soud zaslal dne 21. 11. 2024 na vědomí a k replice stěžovatelkám vyjádření Nejvyššího soudu (a upozornil je, aby se v případné replice zaměřily zejména na argumentaci Nejvyššího soudu o tom, že napadené usnesení pozbylo účinnosti) a dne 17. 12. 2024 zaslal Ústavní soud stěžovatelkám k replice vyjádření vedlejší účastnice. Stěžovatelky se však již nevyjádřily.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Kontradiktornost řízení je jedním z nepominutelných prvků řádného procesu, a to i v řízeních o mimořádných opravných prostředcích včetně dovolání [srov. nález ze dne 9. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 216/16 (N 24/84 SbNU 293), bod 20].

10. Na principu kontradiktornosti řízení stojí též judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Právo na kontradiktornost řízení v sobě zahrnuje právo účastníků seznámit se se všemi důkazy nebo vyjádřeními předloženými s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu a možnost zaujmout k nim stanovisko. Strany jakéhokoli sporu mají legitimní právo očekávat, že budou soudem dotázány, zda si přejí vyjádřit se k určité listině (rozsudek ESLP ze dne 2. 2. 2023 Janáček proti České republice, č. 9634/17, § 46 až § 48). Není proto podstatné, že občanský soudní řád v dovolacím řízení výslovně o povinnosti přeposlat vyjádření dalším procesním stranám mlčí (nález IV. ÚS 216/16, bod 20).

11. V nynější věci Nejvyšší soud sice nepřeposlal dvě vyjádření dětí z původního manželství k dovolání stěžovatelkám a v napadeném usnesení z argumentů obsažených v těchto vyjádřeních vyšel, tyto argumenty nicméně nešly nad rámec podaného dovolání a v podstatě na něj jen odkazovaly (body 27 až 33 napadeného usnesení). Ústavní soud při úvahách, zda je výše uvedené důvodem pro zrušení usnesení, vzal do úvahy i následující. Nyní napadené usnesení pozbylo účinků, neboť na jeho základě ustanovený správce pozůstalosti na tuto funkci rezignoval. Stěžovatelky tak mají možnost znovu uplatňovat svá práva, pokud nesouhlasí s nově ustanoveným správcem. To dle vyjádření vedlejší účastnice dokonce již učinily (bod 2 vyjádření vedlejší účastnice). Zrušení napadeného usnesení by tak bylo zcela formální, nic by stěžovatelkám nepřineslo. Ostatně stěžovatelky s tímto argumentem, na který upozornil ve vyjádření Nejvyšší soud, nijak nepolemizovaly, byť je Ústavní soud vyzval, aby se případně vyjádřily právě k této otázce (srov. bod 7 shora).

12. Postačí tedy, aby Ústavní soud důrazně apeloval na Nejvyšší soud, aby dodržoval ústavněprávní požadavky, jak je judikatura již vysvětlila. Nejvyšší soud musí dbát, aby veškerá jeho rozhodnutí (byť formálně nejde o rozhodování ve věci samé, což je i případ nynější) byla přijímána při respektování práva na kontradiktorní řízení; každá ze stran musí mít možnost nejen předložit důkazy a argumenty, které považuje za nutné, aby její požadavky uspěly, ale také možnost seznámit se všemi důkazy a argumenty a vznést k nim připomínky za účelem ovlivnit rozhodnutí soudu. Z principu kontradiktornosti vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi (viz nález IV. ÚS 216/16, bod 20).

13. Nelze však se stěžovatelkami souhlasit, že napadené usnesení je navíc překvapivé, neboť vychází z něčeho, co doposud obecné soudy v této věci neřešily. Překvapivé rozhodnutí je takové, ve kterém dovolací soud založil své rozhodnutí částečně na posouzení právní otázky soudy nižších instancí dosud neřešené [srov. nález ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12 (N 50/69 SbNU 45), bod 34]. To se však v této věci nestalo, Nejvyšší soud založil své úvahy jen na skutečnostech, které jsou obsaženy ve spisu, nezvolil ani novou právní argumentaci, která by mohla stěžovatelky objektivně překvapit. Proto Nejvyšší soud nemusel seznamovat stěžovatelky se svým předběžným právním názorem. Podstatné je, že nevybočil z právních mezí, které dovolání nastolilo.

14. Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud nebyl povinen nařizovat ústní jednání, neboť tato povinnost ze zákona neplyne (srov. § 243a občanského soudního řádu). Povinnost nařídit ústní jednání bude mít dovolací soud pouze ve specifických případech [srov. nález ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 46/16 (N 141/82 SbNU 257), body 21 až 23]. Takový případ v nyní posuzované věci nenastal.

15. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelek. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025

Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu