IV. ÚS 2892/16

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Okresní soud Praha-západ určil rozsudkem ze dne 6. září 2013, č. j. 9 C 331/2009-337, že stěžovatelky jsou spoluvlastnicemi specifikovaných nemovitých věcí (výrok I.). Uvedeným rozsudkem soud zrušil a nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha-západ ze dne 12. října 2009, sp. zn. PÚ-1024/93-22/09/BED (výrok II.); žalovaným uložil povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok III.) a na náhradu nákladů stěžovatelkám 36 421 Kč (výrok IV.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. dubna 2014, č. j. 28 Co 140/2014-362, rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání. Následně Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 3. září 2014, č. j. 9 C 331/2009-378, nově rozhodl tak, že stěžovatelky jsou spoluvlastnicemi nemovitostí (výrok I.), že se ruší a nahrazují rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha-západ ze dne 12. října 2009, sp. zn. PÚ-1024/93-22/09/BED (výrok II.); žalovaným uložil povinnost zaplatit soudní poplatek 5 000 Kč (výrok III.), na náhradu nákladů státu 24 045 Kč (výrok IV.) a na náhradu nákladů stěžovatelkám 41 624 Kč (výrok V.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu stěžovatelek zamítl (výrok I.) a nepřiznal žalovaným právo na náhradu nákladů (výroky II. - VI.). Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti uvádějí, že soud prvního stupně přiléhavě dospěl k závěru o nesprávnosti napadeného rozhodnutí, neboť o předmětné nemovitosti přišli právní předchůdci stěžovatelek v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Pro splnění podmínek podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl nalézací soud o jejich vlastnictví. Odvolací soud provedl znovu některé důkazy a po posouzení věci dospěl k odlišnému právnímu závěru. Otázkou nápadně nevýhodných podmínek se soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval a jen uvedl, že znalecké posudky nejsou přesvědčivé. Odvolací soud přitom přihlédl jen k některým důkazům a nepřihlédl k argumentaci stěžovatelek, že jejich rodiče nikdy neměli v úmyslu zbavovat se nemovitého majetku, byli však k tomu donuceni. Dále stěžovatelky uvedly, které důkazy svědčící v jejich prospěch odvolací soud neprovedl; konstatovaly, že některé doklady zanikly (požár, skartace) v průběhu řízení před správním orgánem, které trvalo 16 let. Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání uzavřel, že stěžovatelky neuvedly, z čeho dovozují přípustnost dovolání ani dovolací důvod; stěžovatelky s tímto tvrzením nesouhlasí a jsou přesvědčeny, že v dovolání uvedly rozhodné skutečnosti: Krajský soud se totiž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ohledně stavu tísně, neprovedl-li důkazy, které tíseň prokazovaly. S odkazem na nálezy sp. zn. II. ÚS 59/95, sp. zn. IV. ÚS 195/97 a sp. zn. I. ÚS 2758/10 navrhly, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 9 C 331/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů: Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byla porušena základní práva - v tomto případě nic takového nezjistil. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. září 1992, č. j. 4 C 480/92-19, byl zamítnut návrh na vydání předmětné nemovitosti. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. září 1993, č. j. 14 Co 109/93-33, rozsudek zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Pozemkovému úřadu Praha-západ. Dne 12. října 2009 Pozemkový úřad Praha-západ, pod č. j. PÚ-1024/93-22/09/BED, rozhodl, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi nemovitosti. Stěžovatelky proto podaly žalobu o přezkoumání rozhodnutí, o níž rozhodly soudy, jak výše popsáno. Okresní soud ve svých rozsudcích dospěl k závěru, že k převodu nemovitosti v roce 1978 došlo v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek; uvedený závěr však odvolací soud nesdílí. Obecné soudy jsou podle čl. 4 a 90 Ústavy ČR povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu základních práv, která jsou zaručena všem (čl. 3 odst. 1 Listiny), přičemž státní moc je možno uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny). V projednávaném případě Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku podrobně popsal svá zjištění učiněná z řádně provedeného dokazování a z nich plynoucí právní závěry, které jej vedly ke změně rozhodnutí, uvedl, proč má za to, že nemovitosti nebyly právními předchůdci stěžovatelek převedeny za nápadně nevýhodných podmínek ani v tísni. Soud realizoval své zmocnění dané Ústavou, aniž by přitom jakkoliv vybočil ze zákonem stanovených mezí. Podstatným pro rozhodnutí bylo posouzení podmínek převodu nemovitostí, které krajský soud s ohledem na provedené dokazování nevyhodnotil jako neobvyklé. Svůj rozsudek odvolací soud řádně odůvodnil a vysvětlil, čímž naplnil zákonné podmínky kladené na rozhodnutí, byť s jeho závěry stěžovatelky pochopitelně nesouhlasí, což ovšem nemůže být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl. V řádném postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, a proto podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu