IV. ÚS 294/10

Odůvodnění

Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že dle jeho přesvědčení všechna porušují jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. Uvedl, že v předmětném řízení navrhoval zamítnutí žaloby, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Dle něj však na straně žalobců nebyly splněny podmínky pro vydání nemovitostí a soudy v jejich prospěch § 3 restitučního zákona vykládaly extenzivně, když jim nárok přiznaly, ačkoliv tito nebyli původním vlastníkem a nebyli ani jeho dědici. Skutečnost, že soudy vyhověly žalobě na vydání nemovitostí těch, kteří byli pouze možnými dědici, považují za zásah do svých práv, jež jsou zakotvena v čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 4 odst. 1, 3, 4, v čl. 11 odst. 1 věta první a druhá, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný opravný prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným, k odmítnutí návrhu je dán důvod také pro jeho podání po lhůtě k tomu stanovené [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 2009 č. j. 28 Cdo 1389/2009-361 zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud na základě dovolacích námitek, v nichž žalovaný (nyní stěžovatel) tvrdil soudem II. stupně nesprávně učiněný výklad rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2658/2006, vyjadřujícího se k pojmu "dědic vlastníka", dále pak nerespektování pokynů dovolacího soudu, opodstatněně, s poukazem na § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3, § 241a odst. 3, § 243 odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, dovolání jako nepřípustné odmítl. Své rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodnil mj. konstatováním, že z rozhodnutí soudu II. stupně nebylo zjištěno řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem nebo otázky, která by nebyla již v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, z obsahu dovolání pak, že by samotným dovolávajícím byl tvrzen po právní stránce zásadní význam rozhodnutí soudu, proti němuž dovolání směřovalo. Na toto odůvodnění lze v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009 č. j. 28 Cdo 1389/2009-361 odmítnut jako zjevně neopodstatněný a proti rozsudkům předcházejícím a shora citovaným jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené, když výše označené usnesení Nejvyššího soudu nelze považovat za rozhodnutí o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [§ 43 odst. 2 písm. a), § 72 odst. 3 a 4, § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2010

Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu