Ústavní soud rozhodl dne 23. 9. 2005 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. V. K., advokátkou se sídlem v [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 946/2003, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 10 To 24/03, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 23. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení, z jehož obsahu Ústavní soud dovodil, že se jedná o ústavní stížnost ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti, vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není.
Stěžovatel především nerespektoval § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým a právnickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a dále ve svém návrhu dostatečně neozřejmil, čeho se domáhá a jaká opatření v rámci své pravomoci má Ústavní soud na ochranu jeho práv přijmout. Na existenci těchto vad byl stěžovatel upozorněn přípisem ze dne 6. 6. 2005, jímž mu současně byla stanovena lhůta pro jejich odstranění v délce 30 dnů.
Stěžovatel na výzvu reagoval přípisem ze dne 29. 6. 2005, v němž uvědomil Ústavní soud o tom, že mu byla dne 24. 6. 2005 Českou advokátní komorou určena pro účely zastupování před Ústavním soudem JUDr. V. K., nicméně nepředložil platnou plnou moc, jejímž prostřednictvím by doložil své právní zastoupení. K výzvě Ústavního soudu byla tato vada odstraněna a dne 12. 9. 2005 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost sepsanou právní zástupkyní stěžovatele. Z ní vyplynulo, že stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 946/2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, a dále usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 10 To 24/03, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2003, č. j. 48 T 74/2002-243, kterým byl stěžovatel odsouzen za pokus trestného činu znásilnění ve smyslu § 241 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, k trestu odnětí svobody v trvání osmi let společně s nařízením ochranného sexuologického léčení.
Ústavní soud přezkoumal, zda jsou ve vztahu k těmto rozhodnutím splněny zákonné podmínky pro podání ústavní stížnosti a shledal, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Zákon o Ústavním soudu v § 72 odst. 3 stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto případě bylo takovým rozhodnutím usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 5 Tdo 946/2003, jež bylo stěžovateli doručeno dne 30. 10. 2003. Stěžovatel předal svou ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 20. 5. 2005, posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti však bylo pondělí 29. 12. 2003.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 9. 2005
Michaela Židlická soudce zpravodaj