Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu P. P., právně zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem [adresa] směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2010, č.j. 4 To 472/2010-466, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") včas, se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. března 2010, č.j. 3 T 183/2009-418, byl navrhovatel, společně s další osobou uznán vinným trestným činem zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2009, ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie České republiky, u městské a obecní policie a ve všech ozbrojených složkách na dobu tří let.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na procesní náležitosti podání k Ústavnímu soudu. Zjistil, že proti napadenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal navrhovatel rovněž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Navrhovatel, v rámci doplnění ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu sdělil, že dovolání podal dne 18. října 2010, avšak s ohledem na přípustnost dovolání se jedná o hraniční případ, a proto, s ohledem na zachování lhůty k podání ústavní stížnosti, požádal, aby Ústavní soud vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Jak výše uvedeno, navrhovatel podal dovolání tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže pak podal souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem i ústavní stížnost, konstatuje Ústavní soud, že před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod. Proto není důvodu, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizací zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není však ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť navrhovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž běží lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti ode dne, kdy bylo doručeno rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který rozhodující orgán označil jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud tak činí právě i s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud ČR o dovolání doposud nerozhodl. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl, aniž by vyzýval navrhovatele k odstranění absence právního zastoupení. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2010
Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka