Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele Z. K., zastoupeného Mgr. Lenkou Jindrovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti postupu Policie ČR, Krajského ředitelství Středočeského kraje, ve věci č. j. KRPS-40584-122/TČ-2009-010071, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zničení záznamu telefonického hovoru uskutečněného mezi jím a advokátkou dne 5. března 2010, a to jak v jeho listinné podobě, tak i na CD-R ev. č. A100714009. Předmětný záznam měl být, dle tvrzení stěžovatele, pořízen v rozporu se zákonem (§ 88 odst. 1 tr. řádu), čímž došlo, jak stěžovatel namítá, k zásahu do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 13, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 8, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jelikož řádně vyčerpal v dané fázi přípravného řízení opravné prostředky, jež mu zákon k ochraně poskytuje, domáhal se stěžovatel vydání nálezu znějícího co do výroku, jak specifikováno; to argumentačně i s poukazem na nález sp. zn. III. ÚS 62/95.
Dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95, na nějž stěžovatel na podporu svých vývodů odkázal, Ústavní soud v obecné rovině konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti). Stěžovatelem k posouzení předloženou záležitost nelze jednak, z pohledu fáze řízení, citovanému nálezu připodobnit, jednak nutno poukázat na aktuální judikaturu Ústavního soudu (týkající se obdobné problematiky procesní použitelnosti důkazů, resp. zásahu do pravomocně neskončených trestních řízení, kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 3/09, II. ÚS 1414/07), z níž plyne, že pokud by Ústavní soud vyhověl stěžovatelem konstruovanému návrhovému žádání, potom by takto mohl nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení. Vycházeje ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a obsahu námitek stěžovatele, nemohl se za tohoto procesního stavu Ústavní soud návrhem věcně zabývat, pročež došlo ve shodě se zákonným příkazem k jeho odmítnutí [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010 Pavel Holländer soudce zpravodaj