Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)

Spisová značka

IV. ÚS 308/03

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 3. 12. 2003Zpravodaj: Výborný MiloslavTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2003:4.US.308.03
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FONapadený akt: rozhodnutí soudu rozhodnutí souduPodání: 4. 6. 2003Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“ právo na soudní a jinou právní ochranu

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud ČR rozhodl dne 3. prosince 2003 mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti A. F., zastoupeného JUDr. I. J., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.2.2003, čj. 14 Co 28/2003-86 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.9.2002, čj. 12 Nc 111/2002-56, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4.6.2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 20.2.2003, čj. 14 Co 28/2003-86, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.9.2002, čj. 12 Nc 111/2002-56. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 12 Nc 111/2002 a z něj zjistil, že dne 15.4.2002 podala manželka stěžovatele tomuto soudu návrh na úpravu vyživovací povinnosti stěžovateli vůči nezletilým dětem A. F. (nar. [rok narození]) a M. F. (nar.[rok narození]), později rozšířený (při jednání soudu dne 29.5.2002) též na úpravu výchovy nezletilých po dobu před a po rozvodu. Obvodní soud pro Prahu 6 dne 4.9.2002 rozsudkem čj. 12 Nc 111/2002-56 rozhodl tak, že nezletilé děti se na dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů svěřují do výchovy a výživy matky. Současně stanovil otci nezletilých (ústavní stěžovatel) výživné a rozhodl o nedoplatku výživného. Stěžovatel napadl rozsudek odvoláním, ve kterém poukazoval na to, že rozhodnutí nebylo podle jeho názoru přijato po právu, neboť ač byl soud řádně obeznámen se skutečností, že je v řízení zastoupen advokátem, advokáta řádně neobeslal, a ten se proto nemohl zúčastnit jednání soudu dne 4.9.2002. Soud telefonické upozornění advokátky na tuto skutečnost, učiněné hodinu a půl před jednáním, označil za omluvu z jednání. Dále namítal nesprávné právní posouzení věci a skutečnost, že se nemohl vyjádřit ke všem důkazům, zejména ke zprávě kolizního opatrovníka ze dne 6.6.2002, čímž bylo zasaženo do jeho práv účastníka řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.2.2003, čj. 14 Co 28/2003-86, zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku a výchově A. F. a řízení v tomto rozsahu zastavil. Rozsudek soudu I. stupně ve výroku o výchově nezletilé [nezletilý] a ve výroku o běžném výživném potvrdil. Dále změnil výrok o nedoplatku výživného. Rozsudek odůvodnil tak, že důvodem pro zrušení výroku o výchově A. F. byla skutečnost, že A. F. dosáhla v průběhu řízení zletilosti. Dále soud uvedl, že podle úředního záznamu ze dne 4.9.2002 sdělila právní zástupkyně stěžovatele soudu telefonicky, že obsílku k jednání nedostala, klienta k jednání pošle a souhlasí s tím, aby bylo jednáno bez její přítomnosti. Z obsahu protokolu z předmětného jednání nevyplývá, že by stěžovatel výslovně požádal o odročení jednání pro nepřítomnost svého právního zástupce; jen v závěru jednání proklamoval, že o odročení žádal. Pokud jde o nemožnost vyjádřit se ke zprávě kolizního opatrovníka, z protokolu o jednání ze dne 11.6.2002 vyplývá, že tomuto jednání byl přítomen jak stěžovatel tak jeho právní zástupkyně. Zpráva kolizního opatrovníka byla na tomto jednání čtena a byla v opise předána stěžovateli. Ten se k ní nevyjádřil. Pokud jde o námitku, že soud I. stupně nesprávně zjistil skutkový stav, Městský soud ji neshledal důvodnou. Soud I. stupně podle názoru odvolacího soudu správně zjistil výdělkové možnosti otce i matky nezletilých dětí a na tomto základě určil vyživovací povinnost. Při rozhodování o svěření dětí do výchovy vycházel mimo jiné i ze stanovisek nezletilých dětí a v souladu se stanoviskem otce, vysloveným při posledním stání, rozhodl o jejich svěření do výchovy matky. Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel včas ústavní stížností, ve které namítal, že postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Porušení spatřuje především v tom, že dle jeho názoru soud přistupoval k souzené věci zaujatým způsobem. Jednání před Obvodním soudem dne 4.9.2002 proběhlo bez přítomnosti advokátky stěžovatele, aniž tato byla k jednání obeslána. Soud zároveň neodročil jednání, jak o to stěžovatel v tomto případě řádně žádal. Bylo tedy porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přítomnosti jeho právního zástupce. Soud I. stupně navíc vyslechl tehdy nezletilou [nezletilý] bez přítomnosti stěžovatele, jeho bývalé manželky i její právní zástupkyně. Tím porušil rovnost stran v řízení. Soud rovněž nedal stěžovateli možnost vyjádřit se ke všem důkazům, zejména ke zprávě kolizního opatrovníka ze dne 6.6.2002. Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabýval odvolací soud a s nimiž se tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Stěžovatel především namítal, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní soud však takový zásah do stěžovatelových práv neshledal. Jeho tvrzení o zaujatém a osobně vyhraněném přístupu soudu, uvedená v ústavní stížnosti, nejsou ze spisu nikterak doložená. Pokud jde o námitku, že jednání soudu I. stupně dne 4.9.2002 bylo konáno bez přítomnosti advokátky, obstojí potud, že soud pochybil při obesílání právní zástupkyně stěžovatele, ta však alespoň dodatečně byla soudem o nařízeném roku předem informována a vyslovila telefonicky souhlas s tím, aby bylo jednáno bez její přítomnosti. Tato skutečnost byla konstatována na počátku jednání a stěžovatel ji vzal na vědomí. Teprve později (ke konci jednání) požadoval zaprotokolování žádosti o odročení jednání. Závěrečný návrh stěžovatel neučinil, vyslovil se však tak, že pokud jde o výchovu dětí, respektuje jejich přání a souhlasí s tím, aby děti byly svěřeny do péče matky. K výši výživného se nevyjádřil. Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností se stěžovatel jen snaží zvrátit rozhodnutí obecných soudů. V samotné skutečnosti, že nalézací a odvolací soudy nesdílely jeho právní názor, totiž nelze spatřovat neústavnost. Ostatně k okolnostem namítaným v ústavní stížnosti zaujal stanovisko ve svém rozhodnutí již odvolací soud a své závěry přesvědčivě a ústavně konformním způsobem zdůvodnil. Ústavní soud tedy neshledal, že by postup Městského soudu v Praze byl v souzené věci v rozporu se zákonem. Námitka stěžovatele, že nalézací soud si uvědomoval, že porušuje (při jednání dne 4.9.2002) pravidlo "rovnosti zbraní", což stěžovatel vyvozuje ze skutečnosti výslechu tehdy nezletilé [nezletilý] bez přítomnosti rodičů a právního zástupce matky, je pouze dodatečnou spekulací vykazující navíc značnou nelogičnost - naopak principu rovnosti stran (ale zřejmě i zájmu nezletilé dcery stěžovatele a jeho tehdejší manželky) zcela odpovídal právě ten procesní postup soudu, který byl zvolen. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že odvolací soud jednal vůči němu "značně hrubě", "námitky a žádosti právní zástupkyně stěžovatele zlehčoval a znevažoval", v čemž stěžovatel shledává porušení práva na projednání věci nestranným soudem. Z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem naopak lze mít za prokázáno, že do protokolu byly k žádosti zástupkyně stěžovatele zachyceny rozhodné okolnosti jednání, a to včetně těch, které svědčí o jeho rozjitřené atmosféře. Ústavní soud nemůže souhlasit se zřejmě nevhodným výrokem předsedkyně senátu (její upozornění zástupkyni otce, že "zbytečně dělá monstrproces z řízení o výchovu a výživu dětí"), avšak to samo o sobě nemůže být důvodem ke kasaci rozsudku odvolacího soudu přijatého jeho senátem, nehledě na to, že minimálně stejně nepřijatelných výroků se v odvolacím roku dopustila i stěžovatelova advokátka ničím nepodloženým nařčením, že soud odcizil plnou moc; jestliže předsedkyně senátu sdělila zástupkyni otce, že její chování není v souladu s kodexem advokátní komory, nedopustila se tím žádné stranickosti; v tomto směru nedošlo k vykročení z rámce zákona či ústavnosti. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že stěžovatel uvedené upozornění ve své ústavní stížnosti posunuje v rozporu s obsahem spisu do zcela jiné roviny. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20.2.2003, čj. 14 Co 28/2003-86, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.9.2002, čj. 12 Nc 111/2002-56, ani řízeními, která jejich vydání předcházela, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2003

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací