Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 26 Cdo 5245/2014-196, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. 15 Co 180/2013-140, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 12. 2012, č. j. 34 C 257/2011-105, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností došlou dne 19. 10. 2015, u které byly po výzvě v poskytnuté lhůtě odstraněny formální nedostatky a podání tak splňuje požadavky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na určení neplatnosti nájemní smlouvy. Ve věci bylo stěžovatelem podáno také dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 14. 7. 2015, č. j. 26 Cdo 5245/2014-196, tak, že je podle § 243c odst. 1o. s. ř. odmítl pro nedostatky ve vymezení přípustnosti. Napadenými rozhodnutími došlo podle stěžovatele k situaci, kterou označil za "v příkrém rozporu s právem na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod".
V ústavní stížnosti rekapituluje stěžovatel svou dlouhodobou snahu o dosažení zamýšleného cíle, jímž je patrně právo na účast při privatizaci městského bytu, ke kterému stěžovateli svědčilo nájemní právo ze dvou postupně uzavřených nájemních smluv v období let 2000-2009. Tuto svou snahu realizoval stěžovatel sérií soudních sporů, ve kterých v zásadě usiloval o to, aby mu bylo umožněno v bytě bydlet za podmínek stanovených jeho první nájemní smlouvou z roku 2000. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje nekonkrétně na postupné přehlížení drobných "přehmatů" jak obecnými soudy, tak i Ústavním soudem, při rozhodování o jeho předchozích ústavních stížnostech. Závěrem stěžovatel předestírá vlastní právní závěry, ke kterým dle jeho názoru měly obecné soudy dojít. V převážné části ústavní stížnosti stěžovatel pouze líčí okolnosti své dlouhodobé snahy o úspěch ve věci, napadeným rozhodnutím však žádné konkrétní pochybení nevytýká, tedy ničím konkrétním nepodkládá svá tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva na řádný proces. Z celkového vyznění ústavní stížnosti nabývá Ústavní soud dojmu, že stěžovatel považuje podání ústavní stížnosti za povinný procesní krok v boji za svou věc, aniž by se opodstatněnost stížnosti sám pokusil podrobit, byť jen minimálnímu, kritickému pohledu.
Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovateli to bez jakéhokoliv efektu opakuje, není vrcholnou odvolací či revizní instancí obecné soudní soustavy a je oprávněn činnost obecných soudů přezkoumávat toliko z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení nedošlo k porušení ústavním pořádkem České republiky chráněných základních práv a svobod. Podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí neporušují stěžovatelem tvrzená základní práva; vzhledem k tomu rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu