Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní Ing. Z. H. a Ing. Alžběty Tiché, společně zastoupených JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem [adresa] a, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 C 34/2015-77, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel dne 27. 1. 2016 ústavní stížnost, jíž se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného procesního usnesení nalézacího soudu, kterým byl k samostatnému řízení vyloučen vzájemný návrh stěžovatelů vystupujících v řízení v procesním postavení žalovaných. Podle stěžovatelů bylo toto usnesení projevem libovůle soudu, čímž bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba zdůraznit, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná; tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1334/10, ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 nebo ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3216/15, vše dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). Přestože z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, je nutno poznamenat, že zde musí být současně splněny dvě podmínky: Jednak musí být rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod; dále je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna. Ústavní soud však shledal, že takovou výjimku projednávaný případ nepředstavuje. Stěžovatelé rozporují rozhodnutí soudu, kterým byl jejich vzájemný návrh vyloučen k samostatnému projednání; jde o rozhodnutí o vedení řízení a jako takové nemusí být podle § 169 odst. 2 o. s. ř. odůvodněno a není proti němu přípustné odvolání. Ze své podstaty je toto rozhodnutí nezpůsobilé být předmětem ústavně právního přezkumu, neboť není schopno jakkoli zasáhnout do práv, natož do práv ústavně zaručených (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 727/06, ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 729/06 a ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1334/10). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Postupem soudu nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se rozhodnutí o uplatněném nároku. Na základě výše uvedených důvodů byla stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2016 Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj