Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou ve věci návrhu JUDr. K. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v [adresa] směřující proti usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 7. července 2015, č. j. 2 T 47/2012-1532, a Krajského soudu v Plzni ze dne 13. srpna 2015, č. j. 7 To 315/2015-1578, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel svým podáním brojí proti rozhodnutím, která jej měla zkrátit v ústavně zaručených právech (čl. 36 odstavec Listiny základních práv a svobod), neboť soud prvního stupně nevyloučil všechny soudce senátu z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci a stížnostní soud zamítl navrhovatelův opravný prostředek.
Navrhovatel rozsáhle uvádí, proč shledává předsedkyni senátu i oba přísedící za podjaté; odůvodnění usnesení soudu prvního stupně přitom jako stěžejní popisuje důsledek podjatosti, nikoliv samu příčinu. Navrhovatel má za to, že o jeho námitce nerozhodoval nalézací soud ani soud stížností s náležitou důkladností.
Podle § 75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") představuje ústavní stížnost podle čl. 87 odstavce 1 písmene d) Ústavy, zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti přitom není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice - viz například nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79, též http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného. Předmětné řízení však doposud neskončilo, a není proto věcí Ústavního soudu napravovat možná pochybení obecných soudů v čase, kdy je mohou napravit soudy samy, jako je tomu v projednávané věci. Případně vadné posouzení námitky podjatosti může být napraveno v průběhu řízení před obecnými soudy, a teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole.
Podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání podle citovaného ustanovení odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. května 2016
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj