Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní korporace FV Elektrárna Bražec, s. r. o., se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. et. Ing. Petrem Petržílkem, Ph. D., advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, č. j. 23 Cdo 1710/2018-585, rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, č. j. 4 Cmo 53/2017-521, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 61 Cm 121/2011-438, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a ČEZ Distribuce a. s. se sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka žalovala vedlejší účastnici o zaplacení částky 2 610 306 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Krajský soud v pořadí druhým rozsudkem ve věci znovu žalobu stěžovatelky zamítl, neboť nepřisvědčil jejímu výkladu smlouvy v otázce počátku běhu lhůty k plnění ze strany vedlejší účastnice. Vrchní soud uvedený rozsudek potvrdil, se skutkovými zjištěními i právním posouzením krajského soudu se ztotožnil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Napadenými rozhodnutími bylo pohledem stěžovatelky zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá porušení zásady kontradiktornosti řízení, spočívající v tom, že jí nebylo předloženo vyjádření vedlejší účastnice k jejímu dovolání ze dne 17. 7. 2018. Rozhodnutí odvolacího soudu shledává stěžovatelka překvapivým, jelikož sice potvrdil prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu, avšak z jiných důvodů a o tomto posunu stěžovatelku v rozporu s § 118a odst. 2 o. s. ř. řádně nepoučil. Další námitky stěžovatelky svým obsahem polemizují s výkladem smluvních ujednání, který učinily obecné soudy a s nímž stěžovatelka nesouhlasí. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je sice přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; avšak zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti; může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Vrchní soud první rozsudek krajského soudu ve věci zrušil pro nepřezkoumatelnost a vrátil věc krajskému soudu k doplnění dokazování. Závazným právním názorem odvolacího soudu se nalézací soud řídil a po doplnění dokazování dospěl ke stejnému závěru jako napoprvé. Vrchní soud již k jeho postupu, závěrům a odůvodnění neměl výhrady a s právním posouzením věci se zcela ztotožnil. Nejvyšší soud ve stručném odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že žádná ze stěžovatelkou nastolených otázek nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání, proto podání stěžovatelky odmítl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna logicky, srozumitelně a přesvědčivě; Ústavní soud nenachází prostor pro zásah do jejich rozhodovací činnosti. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy žalobou stěžovatelky pečlivě a náležitě zabývaly a její námitky vypořádaly. Stěžovatelka přesto i nadále trvá na své verzi výkladu smluvních ujednání - avšak ze skutečnosti, že jí obecné soudy nedaly za pravdu, nelze dovozovat porušení spravedlivého procesu, neboť právo na spravedlivý proces negarantuje jednotlivci právo na požadovaný výsledek řízení. Žádné z tvrzených procesních pochybení Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Nadto dílčí procesní pochybení nemusí nezbytně založit protiústavnost postupu obecného soudu, posuzuje se spravedlivost řízení jako celku a v tomto ohledu napadené řízení obstálo. Stěžovatelka dostala v nalézacím řízení (nadstandardně) dvakrát prostor přesvědčit soud o svém právním náhledu na věc, neuspěla však ani u nalézacího soudu, ani u dalších soudních instancí. Postup obecných soudů všech stupňů tedy nelze považovat za překvapivý. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu