IV. ÚS 3140/12

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného přípisu Nejvyššího správního soudu pro porušení jeho práv zakotvených v článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V uvedeném přípise bylo stěžovateli sděleno, že Nejvyššímu správnímu soudu jakožto vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví nepřísluší zasahovat ani do postupu soudů ve věcech občanskoprávních a trestních, ani do postupu Nejvyššího státního zástupce a že námitku podjatosti lze vznést za účelem vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí v konkrétní věci a nikoli na základě paušalizujících tvrzení o určitých skutečnostech bez návaznosti na jakékoli probíhající řízení. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud neměl jeho věc vyřídit pouhým neformálním přípisem, ale měl jej dle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat k opravě podání nebo dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. návrh odmítnout usnesením.

Dále stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem uložil Nejvyššímu státnímu zástupci povinnost vydat příkaz Okresnímu státnímu zastupitelství v Prostějově a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně nediskriminovat romskou menšinu v trestních řízeních, neboť jmenované orgány činné v trestním řízení údajně v souvislosti s romskou komunitou dlouhodobě "nedodržují zákony této země, soudí bez důkazů, manipulují se svědky v neprospěch pachatelů trestných činů apod.", což stěžovatel dokládá na případech odsouzených A. L. a P. L.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci nebylo možno dospět k jinému závěru, než že ústavní stížnost je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud dle článku 88 odst. 2 Ústavy vázán, v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím, resp. opatřením v zákonem předvídaném smyslu, není nezbytně nutné, aby byl vždy jako rozhodnutí, příp. opatření, výslovně označen. Za rozhodující kritérium je považována skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02 ze dne 28. 8. 2002 (U 30/27 SbNU 337) a usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 ze dne 6. 1. 1997 (U 1/7 SbNU 325)]. V řízení o ústavní stížnosti může ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci nabývat toliko podoby zrušení napadeného rozhodnutí nebo vyslovení zákazu pokračovat v porušování ústavně zaručených práv a svobod spojeného s případným příkazem obnovit stav před porušením. Takto stanovené meze nemůže Ústavní soud překročit, protože jinak by se sám dopustil protiústavnosti, k jejímuž potírání je povolán. Domáhá-li se stěžovatel čehokoliv, o čem není Ústavní soud oprávněn vůbec vést řízení či jej sice může vést, avšak není oprávněn o něm rozhodnout způsobem, který stěžovatel požaduje, musí dovodit svoji nepříslušnost k projednání takového návrhu.

Přípis Nejvyššího správního soudu navržený stěžovatelem ke zrušení nelze materiálně kvalifikovat jako rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jím není autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž je jím stěžovatel toliko informován o rozsahu působnosti Nejvyššího správního soudu, pročež Ústavní soud není příslušný k jeho zrušení.

Rovněž k uložení povinnosti Nejvyššímu státnímu zastupitelství zakázat instančně podřízeným státním zastupitelstvím diskriminaci romského etnika není Ústavní soud příslušný. Jedná se totiž o nekonkrétní požadavek bez vazby na určité rozhodnutí či postup orgánu veřejné moci, při jejichž přezkumu teprve mohl by Ústavní soud promítnout do kasačního či přikazovacího rozhodnutí protiústavní porušení zákazu diskriminace rozhodnutím či jiným zásahem orgánu veřejné moci, pokud by námitku diskriminace shledal důvodnou. K pouhému paušálně formulovanému prohlášení zakazujícímu diskriminaci však Ústavní soud oprávněn není, a to už proto, že se jedná o ústavní příkaz plynoucí z článku 3 odst. 1 Listiny, jímž jsou ve své činnosti vázány všechny orgány veřejné moci, a tudíž postrádá jakýkoliv smysl jej nálezem Ústavního soudu obecně opakovat.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2012

Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj

Odůvodnění

I. Stěžovatel ve svém podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2012, vznesl námitku podjatosti všech členů IV. senátu Ústavního soudu České republiky. Uvedl - stručně shrnuto - že "čtvrtý senát je podjatý ke všem osobám romské národnosti, neboť ve věci IV. ÚS 1349/11 rozhodoval o A. L. a jejich dětech". Čtvrtý senát prý ústavní stížnost A. L. odmítl "kvůli extrémnímu rasizmu a nenávisti k romskému etniku". Protože stěžovatel sám je rovněž Rom, obává se, že "tito extrémní rasisti v talárech ústavního soudu nejsou nestranní".

II. Ke vzneseným námitkám se písemně vyjádřili členové IV. senátu soudci Vlasta Formánková, Miloslav Výborný a M. Ž.. Všichni prohlásili, že se necítí být podjati; k věci samé, ani k osobám stěžovatele, k jeho právní zástupkyni a k jiným osobám, figurujícím v řízení před Ústavním soudem, nemají žádný vztah. Popírají, že by chovali nenávist k romskému etniku. III. Třetí senát Ústavního soudu, rozhodující podle rozvrhu práce Ústavního soudu o námitkách podjatosti vznesených proti soudcům čtvrtého senátu, neshledal žádné podmínky pro použití ust. § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Podle § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Třetí senát Ústavního soudu vzal v úvahu obsah spisů sp. zn. IV. ÚS 3140/12 a IV. ÚS 1349/11, jakož i vyjádření soudců - členů IV. senátu a dospěl k závěru, že za daného skutkového stavu nemohou vzniknout žádné pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců. Takové pochybnosti v dané věci by mohly být založeny toliko osobním vztahem konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na řízení nebo k věci samotné nebo by musely vyplývat z osobního podílu soudce na vydání rozhodnutí, napadeného ústavní stížností.

Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem rozhodnutí a s argumentací, vyslovenou dotyčnými soudci v jiném řízení před Ústavním soudem, nezakládá důvod pro vyloučení soudců v nynějším řízení. Lze ostatně poznamenat, že z průběhu řízení, vedeného před Ústavním soudem ve věci sp. zn. IV. ÚS 1349/11 a z rozhodnutí, které v této věci bylo vydáno, nelze ani náznakem usuzovat, že by jmenovaní soudci projevili jakýkoli negativní vztah k romskému etniku.

Protože nejsou naplněny podmínky pro vyloučení z projednání a rozhodování věci dle § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu, bylo rozhodnuto, že soudci - členové IV. senátu Ústavního soudu, nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2012

Jan Musil v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu