Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti H. a J. N., oba zastoupeni advokátem JUDr. S.K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 1997, č. j. 26 Co 92/96-36,
takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 26. 8. 1997 doručena ústavní stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo zastaveno odvolací řízení s odůvodněním, že právní zástupce stěžovatelů ani po učiněné výzvě nepředložil soudu ve stanovené lhůtě, ani kdykoli později, plnou moc, která by jej opravňovala k jejich zastupování. V postupu Krajského soudu v Praze spatřují stěžovatelé porušení práva na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé uvádějí, že jejich právní zástupce k podanému odvolání plnou moc přiložil, stejně tak učinil i na základě doručené výzvy. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že nelze tvrdit, jak to činí krajský soud v napadeném usnesení, že odvolání je podáno neoprávněnou osobou, neboť advokát činí veškeré úkony jménem svých klientů a odvolání podává nikoliv svým jménem, ale jménem jejich. Namítají, že nedostatečná práce pošty nemůže být důvodem k tomu, aby odvolací soud zastavil řízení o odvolání jen proto, že se jedná o formální neexistenci plné moci. Stěžovatelé proto navrhují zrušení napadeného usnesení.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolací řízení zastaveno.
Z obsahu ústavní stížnosti, ani z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu Praha pod sp. zn. 5C 589/95, který si Ústavní soud vyžádal, nevyplývá, že by stěžovatelé v dané věci využili možnosti podání tohoto opravného prostředku k ochraně svých práv. Tato skutečnost byla rovněž potvrzena i sdělením Okresního soudu Praha ze dne 16. 9. 1997. Navíc je třeba podotknout, že stěžovatelé byli v usnesení Krajského soudu v Praze na možnost podání dovolání upozorněni.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná, a proto byla podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 1. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj