Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost5× citováno

Spisová značka

IV. ÚS 3151/07

Téma · generováno AIObnovení vlastnického práva po derogaci zákona

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 1. 7. 2008Zpravodaj: Židlická MichaelaTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2008:4.US.3151.07.1
Další údaje
Navrhovatel: STÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkovýchNapadený akt: rozhodnutí souduPodání: 11. 12. 2007Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně

Shrnutí · generováno AI

Stát po uzavření kupní smlouvy požadoval ponechat si zaplacenou cenu za nemovitost. Soudy však uzavřely, že vlastnictví přešlo na kupujícího již dříve ze zákona, takže kupní smlouva byla neplatná a stát musel peníze vrátit. Ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Pl. ÚS 2/02 došlo k rehabilitaci § 879c až § 879e zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a k obnovení jimi založeného právního stavu. Při splnění podmínek § 879c občanského zákoníku proto mohlo nastat nabytí vlastnického práva již ke dni 1. 7. 2001; následná kupní smlouva k téže nemovitosti je neplatná a plnění z ní představuje bezdůvodné obohacení.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Ústavní soud ve shora uvedených rozhodnutích vycházel z nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, str. 331, resp. publikovaného pod č. 278/2004 Sb.), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, které jsou tak součástí platného právního řádu, a že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními.
    Zobrazit v textu
  • Na základě interpretace zmíněného nálezu pléna Ústavního soudu dovodil Ústavní soud i pro posuzovaný případ, že došlo k nabytí vlastnického práva žalobcem a následně uzavřené smlouvy jsou proto neplatné a plnění z nich představuje bezdůvodné obohacení.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Lenkou Pochylou, se sídlem v [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. ledna 2007 č.j. 12 C 1/2006-21 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2007 č.j. 20 Co 274/2007-43, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručeného jí čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vlastnického dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo k žalobě Jednoty, spotřebního družstva Kroměříž, uloženo stěžovatelce jako žalované zaplatit žalobci 19.770,- Kč. Tato částka dle soudu představovala bezdůvodné obohacení - peněžní plnění z neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 25. 11. 2003 mezi žalobcem a stěžovatelkou, jejímž předmětem byla koupě nemovitosti v k. ú. [k.ú.]. Důvodem neplatnosti této smlouvy bylo, že již předtím (ke dni 1. 7. 2001) došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobce, a to na základě ustanovení § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, avšak odvolací soud jej jako věcně správný napadeným rozsudkem potvrdil.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se soudy při svém rozhodování nevypořádaly se všemi jejími argumenty uvedenými v průběhu řízení. Ve svých odůvodněních odkázaly především na rozsudky Nejvyššího soudu, a to na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1961/2006 a zejména pak na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Stěžovatelka návazně v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se závěry obsaženými v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se měl týkat věci se stejným právním základem. Podstata této její polemiky spočívá v tom, zda ustanovení § 879c občanského zákoníku mohlo vykazovat právní účinky (konkrétně - při splnění jím předpokládaných podmínek - vznik vlastnického práva žalobce) za situace, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (vyhlášeným pod č. 278/2004 Sb.) zrušil ke dni 31. prosince 2004 část druhou zákona č. 229/2001 Sb., nazvanou "Změna občanského zákoníku čl. II", jíž byl předtím s účinností ke dni 30. 6. 2001 zrušen mimo jiné i již zmíněný § 879c občanského zákoníku. Stěžovatelka má za to, že v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu "oživené" ustanovení občanského zákoníku nemohlo založit vznik práv a povinností v době, kdy součástí tohoto zákona nebylo.

4. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

5. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může však rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, z něhož obecné soudy vycházely v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Ústavnost tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu však byla již na základě ústavní stížnosti stěžovatelky předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, přičemž Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh a usnesením ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06 jej odmítl. Stejně tak tomu bylo i v případě dalších ústavních stížností stěžovatelky v obsahově shodných případech - usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 914/07, ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 2741/07 a ze dne 25. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 210/08 (viz www.judikatura.cz). 7. Ústavní soud ve shora uvedených rozhodnutích vycházel z nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, str. 331, resp. publikovaného pod č. 278/2004 Sb.), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, které jsou tak součástí platného právního řádu, a že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Na základě interpretace zmíněného nálezu pléna Ústavního soudu dovodil Ústavní soud i pro posuzovaný případ, že došlo k nabytí vlastnického práva žalobcem a následně uzavřené smlouvy jsou proto neplatné a plnění z nich představuje bezdůvodné obohacení. Ústavní soud v této souvislosti zároveň odmítl námitku stěžovatelky stran nedostatečného zdůvodnění napadených soudních rozhodnutí, a to s tím, že nebylo třeba konkrétně reagovat na všechny námitky stěžovatelky, když tyto byly dostatečně vypořádány vysloveným právním názorem opírajícím se o zmíněný nález Ústavního soudu.

8. Vzhledem k tomu, že závěry obsažené ve shora označených rozhodnutích Ústavního soudu plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, Ústavní soud pro stručnost pouze odkazuje na odůvodnění těchto rozhodnutí a podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2008

Michaela Židlická předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací