Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu M. H., právně zastoupené Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem [adresa] směřujícího proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2014, č.j. 5 To 125/2014-397, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelka se na Ústavní soud obrátila podáním, v němž brojila proti shora napadenému rozsudku. Jím byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2013, č.j. 74 T 67/2013-305, a to k odvolání poškozené a obou obžalovaných. Nově pak krajský soud shledal stěžovatelku a spoluobžalovaného vinnými ze spáchání přečinu pomluvy dle ustanovení § 184 odstavců 1 a 2 trestního zákoníku, a odsoudil každého z nich k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženém na zkušební dobu osmnácti měsíců; dále jim uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené částku 40.000,- Kč; v ostatním odkázal soud poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních náležitostí ústavní stížnosti. Obrátil se proto na Okresní soud v Ostravě s dotazem, zda stěžovatelka ve věci podala dovolání. Soudce senátu 74 T Okresního soudu v Ostravě Ústavnímu soudu sdělil, že ve věci nebylo dovolání podáno.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž tvrzenou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad činností orgánů veřejné moci v kterékoliv fázi řízení. Řízení o ústavních stížnostech plně významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odstavec 1 písmeno d) Ústavy ČR), tak ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.
Podle čl. 4 Ústavy ČR, jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Stěžovatelce proto příslušel mimořádný opravný prostředek - dovolání, které však, jak výše uvedeno, stěžovatelka nepodala. Za daného stavu tedy nebylo možno ústavní stížnost přijmout a dále se jí zabývat.
Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a proto Ústavní soud posoudil návrh jako nepřípustný podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmeno e) ve spojení s ustanovením § 75 odstavcem 1 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2014
Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka