IV. ÚS 3190/08

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny, jakož i v čl. 1,5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně mělo dojít i k poručení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Shora uvedeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, nadále jen z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Stížnost proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze shora napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že o jeho ponechání ve vazbě rozhodlo státní zastupitelství za situace, kdy důvody tvrzené v napadeném usnesení nemají oporu v shromážděném spisovém materiálu a jedná se toliko o spekulace nepodložené konkrétními skutečnostmi. Rozhodování vrchního soudu pak bylo zatíženo tou vadou, že rozhodnutí bylo vydáno v neveřejném zasedání, u kterého nebyl stěžovatel slyšen v kontradiktorním řízení. Orgány činné v trestním řízení rovněž nevyřizovaly vazební věc přednostně s maximálním urychlením v zákonné lhůtě pěti dnů. Dále stěžovatel uvedl pochybnost, zda se soud důkladně seznámil se spisem tak, aby mohl o věci odpovědně rozhodnout. Stěžovatel dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. Pl. ÚS. 45/04 (23/2005 Sb.), II. ÚS 83/06 či I. ÚS 573/02. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí ponechání ve vazbě zrušil a současně požádal o rozhodnutí věci přednostně, mimo pořadí, neboť stav omezení jeho osobní svobody stále trvá. K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil za Vrchní soud v Praze předseda senátu, který uvedl, že věc napadla vrchnímu soudu dne 3. prosince 2008 a rozhodnutí ze dne 15. prosince 2008 bylo vydáno po 8 pracovních dnech, a to s ohledem na rozsah spisu. Nelze tedy hovořit o nedůvodných průtazích, když ustanovení § 146a odst. 1 udává pořádkovou lhůtu "zpravidla do pěti dnů". K samotnému rozhodnutí o trvání vazby pak odkázal na obsah napadeného usnesení. S ohledem na rozsah spisu a na skutečnost, že šlo o první rozhodování o dalším trvání vazby poté, co byl stěžovatel vyslechnut při vzetí do vazby, neshledal soud žádné změny na základních skutečnostech odůvodňujících vazební stíhání stěžovatele. nebyly uveden žádné nové okolnosti, a proto ani výslech nemohl nic změnit a postup odpovídal znění čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Současně účastník odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 684/04, podle kterého závisí na úvaze soudu, zda provede slyšení obviněného při každém rozhodování o trvání vazby. Obdobně i nález sp. zn. I. ÚS 410/04. Na základě uvedených skutečností, jakož i znalost judikatury Ústavního soudu stanovující výslech obviněného při rozhodování o ponechání ve vazbě, soud vychází z konkrétních okolností (druh trestné činnosti, návaznost, mezistátní vazbu aj.). Proto se účastník domnívá, že ústavní stížnost by měla být zamítnuta. Uvedené vyjádření nepřineslo novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal. Ústavní soud k projednávané věci zjistil, že došlo k jejímu překvalifikování a postoupení Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9 (2 ZT 18/2009), kde byla rovněž evidována žádost stěžovatele o propuštění z vazby, o které rozhodovalo Obvodní soud pro Prahu 9 (20 Nt 727/2008) a o následné stížnosti Městský soud v Praze (44 To 718/2008). Následně bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že v jeho věci rozhodlo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 dne 13. března 2009, sp. zn. 2 ZT 18/2009, jímž byl stěžovatel nadále ponechán ve vazbě. Dodatečně pak stěžovatel doplnil ústavní stížnost podáním ze dne 19. března 2009, doručeným Ústavnímu soudu dne 1. dubna 2009, v němž Ústavní soud informoval o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. března 2009, sp. zn. 20 Nt 602/2009, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele. Vzhledem k tomu, že se v jeho věci jednalo o další rozhodnutí, v jehož důsledku byl nadále ponechán ve vazbě, rozšířil ústavní stížnost i proti následnému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ve spojení s rozhodnutím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 727/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Obvodní soud pro Prahu 9 zaslal Ústavnímu soudu společně s usnesením ze dne 26. března 2009, sp. zn. 20 Nt 602/2009, i protokol z jednání, který také stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu. Z protokolu se podává, že bylo nařízeno neveřejné jednání za přítomnosti stěžovatele, jeho obhájce a státní zástupkyně. V tomto neveřejném zasedání byl stěžovatel k věci vyslechnut. Vyjádřil se k osobě, k věci i k dotazu státní zástupkyně, která následně odkázala na odůvodnění svého usnesení ze dne 13. března 2009. Rovněž obhájce odkázal na písemné vyhotovení stížnosti. V projednávané věci tedy došlo k tomu, že stěžovatel sice nebyl vyslechnut v řízení, z něhož vzešlo původní v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí, jak však z následně předložených důkazů vyplynulo, stěžovatel byl dodatečně vyslechnut. Nastala tedy situace, jakou se Ústavní soud již zabýval a vypořádal se s ní například v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 437/05: "Slyšení obviněného nelze posuzovat jen jako procesně technickou náležitost. Jeho smyslem a účelem je nalézt pokud možno co nejvěrnější fakta o tom, zda existují vazební důvody, což lze učinit jen v kontradiktorním procesu. Byl-li skutkový stav týkající se důvodů vazby, byť později, avšak ještě před rozhodnutím Ústavního soudu, takto zjištěn, bylo by výrazem formalismu vázat nedostatek slyšení obviněného jen k rozhodnutí, které zavdalo důvod k ústavní stížnosti. Předmětem řízení o ústavní stížnosti totiž není rozhodnutí obecných soudů, nýbrž tvrzený zásah do základního práva stěžovatele, jehož existenci Ústavní soud posuzuje k datu rozhodování o ústavní stížnosti... Tento závěr není v rozporu ani s nálezy Ústavního soudu zdůrazňujícími nutnost konání slyšení při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě, ani s rozhodnutími ESLP týkajícími se aplikace čl. 5 odst. 4 Úmluvy." V projednávané věci se, jak Ústavní soud dále zjistil, stěžovatel ani nedomáhal slyšení před obecným soudem. Touto okolností, ve vztahu k ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě se Ústavní soud rovněž zabýval, a to v usnesení sp. zn. III. ÚS 684/04, ze kterého plyne, že: "...Na těchto skutečnostech osobní by slyšení stěžovatele nemohlo ničeho změnit, a to zvláště za situace, kdy stěžovatel v žádosti o výslech před rozhodnutím soudu o jeho stížnosti ani nenaznačil žádnou konkrétní námitku, která by byla způsobilá závěr o trvání vazebního důvodu... změnit, jež by naznačovala, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení. Takové nové konkrétní námitky ostatně stěžovatel neuvedl ani v ústavní stížnosti. Stěžovatel tedy ani v řízení před obecným soudem, ani v ústavní stížnosti, netvrdil, že by jeho slyšení mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní." . Tyto závěry tedy neimplikují povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Jak již bylo uvedeno, z pozdějšího rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 602/2009 ze dne 26. března 2009, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl k důvodům trvání vazby obecným soudem slyšen téhož dne, leč jeho výpověď a vysvětlení nevedly obecný soud k závěru, že by důvody k ponechání stěžovatele ve vazbě pominuly. V daném případě lze dovozovat, že závěry, k nimž obecný soud po slyšení stěžovatele dospěl, lze vztáhnout i na rozhodování obecného soudu, které se konalo o necelé čtyři měsíce dříve. Jestliže totiž obecný soud později - již po slyšení stěžovatele - dospěl k závěru, že důvody vazby trvají, lze rozumně usuzovat, že tyto důvody byly nepochybně dány i v době přijetí původního napadeného rozhodnutí. Jinak řečeno, absence slyšení stěžovatele před vydáním napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, byla zhojena poté, co byl slyšen (a měl možnost vyvracet důvody vazby), Obvodním soudem pro Prahu 9 (Obdobně Ústavní soud též ve věci sp. zn. I. ÚS 410/05). Jakkoliv stěžovatel neuvedl žádné další okolnosti, na základě nichž by měly obecné soudy rozhodnout o jeho propuštění z vazby, odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, podle které je výklad konkrétních skutečností odůvodňujících rozhodnutí o umístění, resp. o ponechání ve vazbě, především věcí obecných soudů. Ty musí, při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení, posoudit, zda jejich rozhodnutí je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení. V projednávané věci tedy Ústavní soud neshledal, že by postupem Vrchního soudu v Praze či Obvodního soudu pro Prahu 9 došlo k naříkanému zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. dubna 2009

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu