IV. ÚS 32/06

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 54 934 800,15 Kč, s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení.

Stěžovatel podrobně rekapituloval průběh a výsledky řízení před obecnými soudy, ve kterém byla zamítnuta žaloba, jíž se po žalované HVB Bank Czech Republik, a. s., domáhal zaplacení shora označené částky, a zamítnuto dovolání proti potvrzujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasil a Městskému soudu v Praze, který na základě skutkových zjištění dovodil, že mezi stěžovatelem a žalovanou došlo k platnému uzavření Rámcové smlouvy o obstarání nákupu a prodeje podílových listů "CI Fondy" a smlouvy o správě podílových listů "CI Fondy", vytkl, že neprovedl důkaz předložením originálu písemné smlouvy o zřízení "Investičního účtu CI Fondy", bez kterého nemohla být rámcová smlouva naplňována a že stěžovatele k této důkazní povinnosti řádně nepoučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze označil za překvapivé, neboť odvolací soud zaujal zcela nový, pro stěžovatele nepředvídatelný právní názor, na který nemohl reagovat a předložit nové důkazy. Pochybení soudů nižších stupňů nenapravil ani Nejvyšší soud ČR, který se námitkou nesprávného hmotněprávního posouzení věci odvolacím soudem nezabýval.

Kromě ústavně právní argumentace stěžovatel podrobně argumentoval k věci samé, tj. k principu obchodování s cennými papíry, oponoval právním závěrům soudu prvního a druhého stupně s tvrzením, že tuto problematiku nesprávně pochopily a vyhodnotily, a připojil i právní argumentaci odůvodňující jeho závěr, že osoby podepisující za banku rámcovou smlouvu vystupovaly jako zástupci na základě plné moci, s tím, že i za situace, kdyby tak činily jako zaměstnanci banky, bylo nesprávně posouzeno překročení jejich zákonného zmocnění. Z rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky s tvrzením, že tzv. rámcová smlouva, na základě které převedl na účet žalované konkrétní částky v cizí měně, byla od počátku absolutně neplatná, neboť nebyla podepsána osobami, které byly způsobilé svými úkony banku zavazovat, banka nebyla ve smlouvě řádně označena a smlouva o investičním účtu nebyla uzavřena. Žalovaná tvrdila opak a osoby, které za ni rámcovou smlouvu podepsaly, L. K. a K. N., označila za své zaměstnance ve smyslu ustanovení § 15 obch. zákoníku. Městský soud v Praze po provedeném dokazování vzal za prokázané, že rámcová smlouva byla řádně a platně uzavřena, že banka byla označena svým obchodním jménem v souladu s příslušnými ustanovení obch. zákoníku a že stěžovatelovy finanční prostředky se nestaly majetkem žalované, ale byly převáděny na speciální účet stěžovatele (investiční účet CI Fondy), který byl zřízen a sloužil pro zúčtování kupních cen podílových listů, které stěžovatel v letech 1999 - 2002 nakupoval a prodával. Toto zjištění vedlo soud k závěru, že k bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo.

V odvolacím řízení byl tento závěr potvrzen jako správný. Vrchní soud v Praze se vyrovnal s odvolacími námitkami stěžovatele vztahujícími se k předmětu řízení vymezeného rozhodnými skutečnostmi tvrzenými v žalobě; odvolacími námitkami, které směřovaly k novým skutkům žalované, se nezabýval s odůvodněním, že jde o tvrzení a důkazy překračující předmět řízení. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že i odvolací soud, vycházeje z toho, že banka uznala jednání L. K. a K. N. za své jednání, považoval rámcovou smlouvu za platně uzavřenou. Ke smlouvě o investičním účtu uvedl, že její existence byla prokázána nepřímými důkazy, a připojil názor, že ani při úvaze, že by v písemné podobě nebyla uzavřena, nebylo by možné dospět k závěru o bezdůvodném obohacení žalované, neboť banka nakládala s finančnímu prostředky stěžovatele podle jeho pokynů v rámci uzavřené rámcové smlouvy.

Dovolání, jehož přípustnost stěžovatel opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a v důvodech o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud ČR zamítl. V odůvodnění rozsudku vyložil předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 písm. c) o. s. ř. a vysvětlil, proč se částí uplatněných výhrad stěžovatele, a to i těch, které byly podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemohl zabývat. Podle dovolacího soudu mělo ve věci samé zásadní právní význam pouze posouzení, zda lze na zákonné zastoupení podle § 15 obch. zákoníku aplikovat ustanovení § 267 obch. zákoníku, tedy zda může být důsledkem překročení zmocnění neplatnost právního úkonu, který učinil zmocněnec. S přihlédnutím k nedostatku výslovné úpravy překročení rozsahu zákonného zmocnění v ustanovení § 15 obch. zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření rámcové smlouvy, dovolací soud vyšel z právní úpravy této otázky v občanském zákoníku (§ 20 odst. 2 obč. zákoníku) a po jejím výkladu uzavřel, že aplikace ustanovení § 267 odst. 1 obch. zákoníku, jak učinil odvolací soud, nepřipadala v úvahu. Zároveň však uvedl, že toto zjištění nic nezměnilo na závěru, že právo ochrany podle § 20 odst. 2 obč. zákoníku svědčilo pouze žalované, která, pokud se této ochrany nedovolala, je uzavřenou smlouvou vázána, stejně jako stěžovatel, kterému citované ustanovení nepřiznává právo namítat, že mu z uzavřené smlouvy nevznikly práva a povinnosti.

Jak vyplývá z postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, Ústavní soud není primárně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace "jednoduchého" práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci současně porušena stěžovatelova základní práva či svobody. Stěžovatel argumentoval porušením čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky obecných soudů z hlediska tohoto tvrzení a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tomuto závěru dospěl na základě následujících důvodů.

K ústavnímu procesnímu právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst.1 Listiny) Ústavní soud standardně judikuje, že toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem ..., který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Pojem spravedlivého soudního řízení, přítomný výslovně v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ve svém obsahu i v čl. 36 odst. 1 Listiny, je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Maximy práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou aplikovatelné i na jurisdikci odvolacího a dovolacího soudu, neboť jejich rozhodování se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce; existují-li však v zákoně podmínky omezující právo na přístup k soudu, je třeba sledovat, zda účel daného typu řízení neomezuje neproporcionálně poskytování ochrany základních práv jednotlivci (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 128/05, dosud nepublikován). Jak Ústavní soud ověřil, k takovému pochybení v projednávaném případě nedošlo.

Z rozsudků obecných soudů vyplynulo, že o předmětu řízení, tak jak byl stěžovatelem vymezen, obecné soudy po provedeném dokazování rozhodly a svá rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnily. Soudy vyšších stupňů se vypořádaly se vznesenými odvolacími i dovolacími námitkami stěžovatele a přezkoumatelným způsobem bez vnitřních rozporů či stop libovůle v rozhodování daly najevo, proč se některými z nich nemohly zabývat a věcně je vypořádat. Odvolací soud rozhodoval v režimu neúplné apelace, dovolací soud byl omezen podmínkami přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., podmínky omezení odvolacích a dovolacích důvodů však byly v projednávaném případě vyloženy tak, že je nebylo možno označit jako nepřípustné zúžení práva na přístup k soudu a opravňující závěr o porušení čl. 4 Ústavy, jak tvrdil stěžovatel. "Stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zavazuje nejen účastníka řízení, ale i soud.

Ústavní soud neshledal rozhodnutí Vrchního soudu v Praze "překvapivým", jak tvrdil stěžovatel, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 5 a 6) zřetelně vyplynulo, že odvolací soud potvrdil skutková zjištění a právní závěry z nich soudem prvního stupně vyvozené považoval za správné; skutečnost, že ve zbývající části odůvodnění připojil vlastní teoretické úvahy o tom, jak by bylo možné za jiné situace nahlížet na poměry účastníků řízení (jejichž část dovolací soud označil jako nadbytečné spekulace), nemohlo odůvodnit závěr, že jde o postup, který lze z ústavně právního hlediska kvalifikovat jako odnětí reálné a efektivní možnosti jednat před soudem, spočívající v právu účastníka řízení právně i skutkově argumentovat.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s aplikací a výkladem norem jednoduchého práva stran sporné rámcové smlouvy a vytknutého pochybení v souvislosti s dokazováním, což ve svém důsledku představuje stěžovatelův nesouhlas se závěry obecných soudů, jak byly obsaženy v odůvodnění napadených rozsudků. Ústavní soud však připomíná, že mu nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí. Pro případy pochybení při nesprávné aplikaci jednoduchého práva ve své dosavadní rozhodovací praxi definoval podmínky, za jejichž splnění představuje toto pochybení porušení základních práv a svobod. Jsou to případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 37, a další), případy konkurence interpretační alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, avšak Ústavní soud posuzuje, jak byla řešena akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 9 a další) a konečně za ústavně neslučitelné Ústavní soud považuje případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, č. 63 a další). V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal. Co se týče hodnocení důkazů, Ústavnímu soudu obecně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy (a to ani kdyby se s nimi neztotožňoval). Za pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mající ústavně právní relevanci, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi považuje pouze takové případy, které představují ty nejvýraznější excesy, mající dopad do základních práv a svobod. Podle judikatury Ústavního soudu jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. V dané věci však k žádnému z těchto pochybení nedošlo.

Proběhlo-li soudní řízení v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny, ve kterém obecné soudy rozhodly, že žalovaná banka disponovala s finančními prostředky poukázanými stěžovatelem v mezích, které si obě strany dohodly v platně sjednané rámcové smlouvě, nebylo možno přisvědčit námitce, že stěžovatel byl neústavně omezen ve svých vlastnických právech podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, zaručujícího každé fyzické nebo právnické osobě právo pokojně užívat svůj majetek.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. října 2006

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu