Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 52/94, ze dne 27. 12. 1994, a rozhodnutí Okresního úřadu v Mělníku - okresního pozemkového úřadu - ze dne 12. 7. 1994, čj. PÚ/7011/93-1119, se z r u š u j í .
Odůvodnění
jeho rozhodnutí napadeného ústavní stížností.
Pozemkový fond ČR a S., a.s., se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdaly.
Městský úřad v Kostelci nad Labem a Zemědělské družstvo D., jako vedlejší účastníci řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
Z připojených spisů Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 52/94, a spisu Okresního úřadu v Mělníku - okresního pozemkového úřadu, čj. PÚ/7011/93-1119, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila nárok na vydání nemovitostí u Okresního úřadu v Mělníku - okresního pozemkového úřadu, podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., a to žádostí ze dne 22.10.1991, pozemkovému úřadu doručenou osobně dne 24.10.1991. Obsah uplatněného nároku byl postupně upřesněn v tom směru, že jedna ideální polovina předmětných nemovitostí, které vlastnila matka stěžovatelky, přešla na stát na základě odmítnutí dědictví učiněného v tísni - tento nárok byl pozemkovým úřadem řešen samostatně - a druhá ideální polovina, vlastnicky náležející otci žadatelky, přešla na stát podle § 1 odst. 1 písm. b) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ve spojení s rozhodnutím (výměrem) ministerstva zemědělství ze dne 17.4.1948, čj. 10507/48. Předmětem ústavní stížnosti jsou rozhodnutí, týkající se právě té ideální poloviny nemovitostí, jejichž vlastníkem byl otec stěžovatelky, který podle dokladů ve spisech založených nikdy nepozbyl státní občanství československé.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojených spisů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Z listinných důkazů, které jsou založeny ve spisu pozemkového úřadu, a na které poukazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, plyne, že ministerstvo zemědělství výnosem ze dne 17.5.1946, čj. 415334/46-IX/A 22, rozhodlo v dohodě s ministerstvem vnitra podle návrhu Okresního národního výboru v Českém Brodě ze dne 5.2. a 2.3.1946, čj. 1730/46, předloženého mu Zemským národním výborem v Praze jako případ pochybný, že V. H. spadá jako zrádce a nepřítel národa pod ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky ze dne 21.6.1945, č. 12/1945 Sb., a v důsledku toho propadá jeho zemědělský majetek konfiskaci. Proti tomuto rozhodnutí podal V. H. stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který napadené rozhodnutí rozsudkem č. 373/46/4, ze dne 30.1.1947, zrušil proto, že trpělo podstatnými vadami. Výměrem ministerstva zemědělství, čj. 10597/48-IX/Z-11, ze dne 11.7.1948, bylo znovu rozhodnuto, že V. H. spadá pod uvedené ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb. Podáním ze dne 24.10.1948 u ministerstva zemědělství pak V. H. požadoval, aby byl uvedený výměr zrušen, což odůvodňoval tím, že dne 22.10.1948 byl Národním soudem plně osvobozen. Ministerstvo zemědělství výměrem, čj. 27115/49-IX/AO-23, ze dne 24.5.1949, žádosti nevyhovělo. Jako důvod uvedlo, že jeho výměr ze dne 17.4.1948 je pravomocný a opravný prostředek proti němu není přípustný. Dále uvedlo, že výroky soudů nejsou pro úřad konfiskační závazné a netvoří pro něj věc rozsouzenou. Tím bylo rovněž odůvodněno, proč nebyla připuštěna obnova řízení.
Těmito listinami sice Městský soud v Praze důkaz provedl, žádné právní závěry z nich však nevyvodil, přitom, právě s ohledem na jejich obsah, také s přihlédnutím k tomu, že šlo již ve své době o případ pochybný, když o něm rozhodovalo ministerstvo zemědělství v dohodě s ministerstvem vnitra (§ 3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.), se měl seznámit, a to jak soud, tak pozemkový úřad, s obsahem osvobozujícího rozsudku Národního soudu ze dne 22. 10. 1948, aby tak byl získán podklad pro posouzení otázky, zda původní vlastník skutečně ex lege ke dni 23.6.1945 pozbyl předmětný majetek, či zda - právě proto, že hmotněprávní podmínky pro konfiskaci dány nebyly - bylo nutno na něho pohlížet nadále jako na vlastníka a od posouzení této otázky pak odvodit závěr o tom, zda výše uvedené akty ministerstva zemědělství, z nichž poslední dva - a to je třeba zdůraznit - byly vydány již v tzv. rozhodném období, naplňují, či nenaplňují, znaky aktu politické perzekuce, eventuálně postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva, respektive, zda byl dán právní důvod ke konfiskaci předmětného majetku původního vlastníka.
Ústavní soud si je vědom toho, že ani správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období, je však toho názoru, že pokud jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou oprávněny, v případech restitučních řízení, posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, uvedených v restitučních předpisech, v daném případě tedy uvedených v § 6 zákona o půdě. Pokud se tedy oba orgány věcí z tohoto pohledu nezabývaly a také neprovedly navrhovaný důkaz rozsudkem Národního soudu ze dne 22.10.1948, nezbývá než uzavřít, že v řízeních před nimi, jejichž výsledkem jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí, nebyla právům stěžovatelky poskytnuta dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Z těchto důvodů Ústavní soud obě rozhodnutí zrušil, aniž by byl dále nucen se zabývat otázkou výkladu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. [§ 82 odst. 1 , odst. 2, písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. listopadu 1995